Chtěla jsem Ti říct, že Tě miluju Ty hajzle a Ty?nechtěl si to slyšet...nechtěl si slyšet nic, co toužila má ústa vyslovit.Nechtěl si vědět nic o co se pokoušel můj hlas.Všechno to pro Tebe bylo bezvýznamné a moc dobře jsi si uvědomoval, že mě trápíš, ale dělal si, že se Tě to netýká.Jak můžeš být tak bezcitný?jak mé srdce po Tobě může toužit, když ví, že si ho zranil a teď s radostí přisypáváš sůl na rány, které nemají šanci nikdy zmizet.Celé ty noci jsem byla jenom Tvoje, říkal si jak mě máš rád, dával si mi naděje a já přestávala vnímat tenhle svět..byli jsme jenom my...a ráno?probudila jsem se vždycky bez Tebe s pocitem bezmocnosti, který nejde nijakým způsobem vyjádřit, popsat ani zahnat někam moc daleko.Je to pocit, který se stal mou součástí, pocit s kterým bojuji od chvíle, co Tě znám, nevíš co bylo, co je ani co bude.Je to jako skákat hlavou dolů někam, kde to neznáš, je to jako jít do míst, kde jsi v životě nebyl.Je to pocit plný očekávání a nejistoty z budoucnosti, který je svázán nadějí a vlastním snem...co může být horšího než nevědět?než se neustále tápat někde,kde jsi se zasekl před několika lety...život mi procházel mezi prsty a já se zastavila v době, kdy jsi mé srdcce rozpálil.Ve chvíli, kdy jsem Tě poznala se můj život zastavil.Já zůstala stát na jednom místě a stárla jsem tam.Ano 4 roky jsem se soustředila jenom na naději a víru v to, že Tě jednou budu mít.Povedlo se, měla jsem Tě...a teď?už nechci být obklopena nejistotou a strachem, že už Tě nikdy nebudu moci políbit a že už nikdy neucítím Tvé doteky...aaach, jak nadhérné to bylo...ta vášeň,doteky lásky, jistota,naše rozpálená těla vedle sebe,nedočkavé a touhou posedlé polibky...Já vím, že jsou to jen vzpomínky...Kdyby si nebyl takový parchant, tak na to vzpomínám ráda, ale vím, že tohle všechno mě stálo obrovské utrpení...proč si nebyl takový charakter a neřekl mi narovinu, že máš jinou?proč si klamal děvče jež nepoznalo svět?nemusela jsem slzy polykat...a žít jako tělo bez duše!Usínám-myslím na Tebe, probouzím se-myslím na Tebe, pracuju-myslím na Tebe, pláču-myslím na Tebe, raduju se-myslím na Tebe...Ty,Ty a jenom Ty!!ale už dost, přece se člověk nemůže nechat zničit člověkem!lidská bytost nemůže být tak krutá anebo může?každopádně tahle uváha nikam nespěje.Všimli jste si toho?nemá konec!žádná má uváha nemá konec, protože ještě nejsem připravena na to abych řekla "Sbohem"a nechala mé srdce trpět.Píšu s velkým odhodláním s cílem ulevit si a konečně se rozhodnout jak dál, ale když tak píšu o Tobě, tak to nikdy neskončím.Mám strach napsat, že už Ti nikdy nedovolím přiblížit se ke mě, když vím, že touha je silnější a já sama nevím, co chci a co ve mě je.Nikdy nedokážu odhadnout jak se zachovám a co udělám.Konec ještě nemůže být..život je přece boj a ať chceme nebo ne, tak budeme vždycky bojovat aniž bychom si to uvědomovali.Nikdy nebudeme jen tak sedět, protože musíme bojovat za to abychom přežili, ano tohle je smyslem života - žít.Když si řeknete, že to skončilo, tak lžete jenom sami sobě.Nikdy nic neskončí!vždycky to bude v nás a vždycky budeme vědět, že ještě není konec...nikdy nedokážeme nechat zemřít toho o němž víme, že ještě žije...nikdy!!

Poslal(a): ne.šťastná, 19.12.2008