Už uplynul rok od té doby, kdy jsem se na tebe poprvé usmála, kdy jsem tě poznala, zamilovala se a ztratila tě. Popravdě jsem tě nemohla nenávidět stejně jako jsem nemohla najít někoho kdo by se ti vyrovnal. To co mě na tobě nejvíc rozčilovalo mě vlastně nejvíc přitahovalo. To jak jsi citově zabedněnej, protože jsem o tebe musela neustále bojovat. Žes mě dokázal ovládat, protože to se ještě nikomu nepodařilo. I ten tvůj stupidní arogantní pohled, protože mi ,ačkoli nevím proč, dodával pocit bezpečí. Pak po roce jednoho podzomního rána se probudím vedle tváře, kterou tak důvěrně znám... Ta tvář patří tobě. Žádáš ode mě pomoc, chceš se změnit. Sundáš si nahvíli masku namyšleného, arogantního a egocentrického sobce a dokážeš mi, že opravdu chceš aby ta osoba, které budeš věřit, byla já. Srdce tvé křičí po lásce, ale rozum ti říká: ,,na co lásku??? Už ti patří, proč ji chceš mít rád?'' A já začínám mít strach, dochází mi síly. Koho si vybereš? Srdce nebo rozum...?

Poslal(a): Susan, 28.12.2008