Probudil jsem se do dalšího zoufalého rána. Otevřel ospalé oči a ucítil úzkost, ten známí pocit který mě bodá v duši už tolik měsíců. Pocit který vzniká při prozření, že je probuzení horší než sen. Tolik jsem dříve miloval rána, kdy se ještě ospalé slunce pocházelo naši ložnicí,kdy se mohl schoulit do horké a roztoužené náruče a nyní mě noc pomáhá svým černým pláštěm, pod který schová každou bolest. Kolik je na světě lidí s podobným pocitem ,se stejným strachem a úzkostí? Jsou všichni pohromadě a přesto každý sám ve své bolesti. Jak jsem své soucitné přítelkyni noci vděčný, vděčný za každý milosrdný sen ve kterém je šance prožít ten svůj. Svírám rty a zadržuji slzy. Tolik si přeji najít zase lásku v podobě ženy ,těšit se z ranního slunce a probouzející se nedočkavostí co přinese další den. Tolik si přeji milovat a být milován, líbat a být líbán, mít se ke komu schovat do náručí a mít opět důvod milovat rána. S takovou láskou a trpělivostí bych rád na ni čekal. Mít tu moc, ten dar dívat se na dvě krásná očka,hladit rozpálené tvářičky a svírat dvě hebké ručky které by se ke mě vztahovali s bezmeznou důvěrou. Mám zase opět ten pocit úzkosti ,že je mě něco nedopřáno,odpíráno, že na mě je zapomenuto. Probudil jsem se do dalšího zoufalého rána…..bez lásky…..

Poslal(a): Pepíno42, 29.12.2008