Člověk se sotva z jedné dostane a spadne do další. Ano, mluvím o lásce. Té, která umí být tak hrozně moc krásná, a přitom tak hrozně moc bolestivá, když ji zdílíte sami. Dostala sem se konečně z té první. Jak se říká osudové. Z té, která vás ovlivní, i kdyby ste vy sami nechtěli. Ať už v dobrém smyslu, nebo ne. Konečně sem se dokázala odpoutat od vzpomínek a uvědomit si, že to byl vlastně ubožák. Zní to krutě, ale je to tak.
A pak si přišel ty. Naděje,že to bude zase dobrý. Že se budu zase smát, užívat si život tak jako dřív..Bylo to s tebou hrozně moc krásné. Cítila sem se tak dobře. Když si mě vedl za ruku, líbal mě. Když si mě objal cítila sem se v bezpečí. Jak říká jedna moje kamarádka, pokud je člověk dlouho sám, je hrozně lehké se zamilovat. Zvlášť pokud ta předchozí nebyla zrovna ideální.
Uplynulo takhle pár dnů. Pak najednou telefon. Omluvy s tím, že máš přítelkyni. Moje zadržování pláče. Tak moc sem nechtěla aby si věděl, jak moc si mi ublížil..
Je konec. A já přemýšlím, jestli to má vůbec cenu..

Poslal(a): možná jo,možná ne, 25.4.2009