Láska? Ta to není. Ta přece bývá oboustranná. Aspoň se to o ní říká. Jasně, je to blbost. Ale je to hezká představa. Že když bychom někoho začali mít rádi, začal by mít automaticky rád i on nás. Naštěstí, možná bohudík tomu tak není.
Bolí to víc, než sem čekala. To mě na to štve nejvíc. Ta bezmoc. Když nechceš, nedonutím tě. Nijak. Nejde to. Kdyby si tedy aspoň nechtěl. Už nikdy. Jenže to se zase asi nedaří tobě.
Přijdeš ke mně a já ztrácím rozum. A to přitom vím, že bych ho měla mít. Kdyby mi bylo patnáct, mohla bych to svádět na věk, ale takhle? Na lásku, která tam není?
Trhá mě to na kusy. Tohle prostě nevyhraji. Je to s tebou tak jiné. Jsi to ty, kdo rozhoduje.Měla bych si tě zakázat. Přestat odepisovat. Ale copak to jde? Stačí si vzpomenout na tvůj pohled, dotyky, polibky..
Jasně, že to se mnou umíš. To se od člověka jako jsi ty dá přece předpokládat. A přeci si v tu chvíli připadám šťastná a jediná. Tohle mě jednou zničí…

Poslal(a): možná jo,možná ne, 14.5.2009