Když procházím ulicemi a potkávám páry, které se drží za ruce, tisknou se k sobě, objímají, jedí spolu jednu zmrzlinu, koušou stejný rohlík, vždy mě zvláštně bodne u srdce. Vzpomenu si totiž na sebe a na to, jak moc toužím tohle zažívat také, ale k tomu jsou zapotřebí jaksi dva.
Vím, můj milý neznámý, že tam někde jsi. Cítím, že jsi někde mezi lidmi, někde tam venku, ale pořád Tě nedokážu najít, nejde to. Stejně tak cítím, že i Ty hledáš mě, ale proč se nám nedaří se potkat a seznámit?
Chápu, že jsem pořád sama, protože mám pevnou představu o tom, jaký by měl můj "princ" být a zatím nikdo ji nedokázal naplnit, přitom má představa není nemožná a nereálná. Nejednomu z kluků jsem ublížila svým odmítnutím, jsem si toho vědoma a neskutečně moc mě to mrzí. Já ale čekám stále jen na Tebe. Chci Tě najít, potřebuju Tě najít a musím Tě najít! Nevím už však kde, jak...
Pořád bloudím, připadám si ztracená a zoufalá, že nikdy nenajdu toho svého, že nikdy nenajdu Tebe. Proto mi nezbývá nic jiného než doufat a věřit, že na sebe narazíme, ty se usměješ na mě a já oplatím úsměv Tobě a oba budeme vědět, že jsme se konečně dočkali.
Proto Ti píšu tenhle vzkaz a chci Ti popřát hodně síly a trpělivosti do hledání mé maličkosti, protože já existuji a vím, že i ty.

Poslal(a): Linda Lin, 2.6.2009