Líbím se ti? Nelíbím... Tak proč se na mě pořád koukáš? Máš mě rád? Nemáš... Tak proč se na mě usmíváš? Miluješ mě? Nemiluješ... Tak proč mě objímáš? Proč tohle všechno děláš? Dáváš mi naději... Jen planuöu naději, která je krásná, ale nikdy se nezmění ve skutečnost. Tak proč to děláš? Myslíš na mě někdy? Nemyslíš... Tak proč mi píšeš? Ty si to neuvědomuješ, ale mě to zraňuje a každý den, kdy tě vidím, kdy mi dáš tu planou naději, je pro mě hrzným utrpením, protože já vím, že nic víc nebude. Ale proč s to všechno nemůžeš odpustit? Nebav se semnou, nesměj se na mě, neobjímej mě... Potom to bolí jenom čím dál víc... A kdybys, přeci jenom něco cítil, proč mi to neřeneš? Já nemohu být ta první, asi je to chyba, ale já se bojím. Už to tu bylo jednou a já ti to málem řekla a co se stalo? Najednou se všechno sesypalo jako domeček z karet a já jsem byla ráda, že jsem ti nic neřekla. Dostala jsem se z toho, tak proč mi to teď musíš připomínat? Proč zrovna teď? Byla jsem přesvědčená, že ty jsi nanejvýš můj kamarád, ale stačilo jedno obejmutí, pár hezkých slov a já v tom mám být znova? To ne... To nechci... Jak se mám potom v tobě vyznat? Možná bych byla schopná něco ti říct, ale ty měníš nálady ze dne na den... Já nevím na čem jsem, ani nevím, jestli to chci vědět... Chci být zase v pohodě, nezávislá, chci tě dostat z hlavy... Tak už mi to, prosím, přestaň dělat... Prosím...

Poslal(a): x_x_x, 14.6.2009