Jednou ráno se probudilo malé děťátko. Nemělo nic kolem sebe, bylo úplně samo na louce a nevědělo, co si má počít. Koukalo se kolem sebe a hledalo něco nebo někoho, kdo by mu poradil, co má dělat, kdo by mu řekl kdo vůbec je. Ale nikde nikdo nebyl a děťátko začalo plakat. Najednou na jeho tvář dopadly sluneční paprsky a děťátko se začalo smát. Začalo chápat, kdo je a najdenou vědělo, co má dělat. Pomalu si stouplo na nohy a rozeběhlo se po louce. Utíkalo, jak nejrychleji mu to jeho malé nožičky dovolily. Doběhlo do lesa, kde potkalo jelena. „Jelene, prosím, řekni mi, kde bych mohlo najít sovu?“ Slušně požádalo o radu. Jelen mu ukázal, kudy má jít a děťátko, které už bylo docela velké dítě, utíkalo dál. Konečně našlo strom, ve kterém měla bydlet moudrá sova. „Sovo, sovo. To jsem já, volala jsi mě.“ Zavolalo dítě. Sova koukla ze stromu a usmála se. „Ano, vítej u mě. Myslím, že už víš všechno, ci potřebuješ vědět. Jen jediné ti musím ukázat, cestu do světa lidí. Musíš přejít spousty kopců, hor a údolí, půjdeš křovím, trním, ale i krásnou přírodou. Cestou budeš bojovat o vlastní život a budeš litovat, že jsi opustilo tenhle les. A když konečně přijdeš do světa lidí, zjistíš, že ta cesta, kterou jsi absolvovalo, byla to nejlepší, co tě ve světě lid může potkat. Ale ty do světa lidí musíš. Musíš ukázat lidem, co jsi. Poznáš, ke komu máš jít a komu se máš vyhýbat, ale každý si tě aspoň trošku zaslouží, tak už běž nebo se tě lidé nedočkají, utíkej.“ Řekla sova a dítě se rozeběhlo na cestu. Stalo se, jak sova řekla. Dítě přesně vědělo, u koho se má zdržet, jak dlouho a komu se má raději vyhýbat. Všichni lidé ho vítali s otevřenou náručí, a když je opouštělo hořce plakali. Ale dítě v každém příbytku kousek sebe nechalo, takže světem lidí se rozléhal smích. Mezitím dítě zestárlo a usadilo se v jednom domečku v horách. Lidé se smáli, stařeček také. Věděl, že svůj úkol splnil. U dobrých lidí zůstávala stařečkova duše dlouho, pořád zůstává a od těch špatných raději utíká a hledá hodné lidi. I když už je stařeček starý, nikdy nezemře a vždycky bude bdít a hlídat svoji dši, která je roztroušená po celém světě. A kdyby už byla jeho duše moc unavená a nemohla by být u lidí, stařeček usne a ráno seprobudí jako děťátko na louce daleko od světa lidí. To ale lidé nepostřehnou, nikdy se totiž nestane, aby stařeček zmizel úplně. A kdo to vlastně je, ten hodný stařeček? Lidé mu říkají Štěstí…

Poslal(a): ...=o)..., 30.6.2009