…rozhlédl se kolem sebe, byl to svět, který ho v tu chvíli obestíral. V dáli svítilo krásné velké slunce, jehož zlaté paprsky dopadaly na jeho tvář a on cítil to teplo, pronikající celým jeho tělem. Ohlédl se a všiml si, že po pravé straně něco je…ano! jsou to lidé, smějí se a vypadají šťastně. Matka opatrně drží v náruči své dítě, když v tom přistoupí muž a pohladí jí jemně po vlasech. Opodál stojí dívka s klukem. Ti také vypadají skutečně šťastně, objímají se a polibky neberou konce. Také tu všude běhají děti, jakoby nemohly snad ani zastavit a jejich smích se rozléhá, kam až ucho doslechne. „Svět je ale přeskrásné místo, plné lásky a radosti“ řekl si. Ještě chvíli je pozoroval, když tu najednou něco uslyšel. Ano i po levé straně byli lidé, ale bylo jich tam o dost víc. Jenže tihle lidé už nevypadali tak šťastně jako ti druzí. Děti se nesmály a neběhaly všude kolem…naopak…byly vyhublé a jen tak seděly, dívajíce se do prázdna a jejich slzy jim stékaly po tvářích. Také tu byl takový muž jako na druhé straně, ale tento svou ženu nehladil…nee…bil ji a křičel na ni. Dokonce i ten kluk vypadal podobně jako ten druhý, ale tento už neobjímal dívku, jen držel nějakou fotografii v ruce a smutně ji pozoroval. Další lidé se hádali, ti kousek vedle se zase bili hlava nehlava. Najednou uviděl někoho jak se zbraní v ruce střílí na ženy a děti a v tu chvíli zavřel oči. Klesl prudce na kolena a vzhlédl k nebi. Slunce už nesvítilo, zbyla jen černá obloha a on stále nemohl uvěřit tomu, co viděl. Najednou ucítil, že za ním někdo stojí, skrz tmu ale nic neviděl, jen cítil, jak mu něčí ruka pevně tiskne rameno. „Myslel jsem, že svět je krásný, že jsou v něm všichni lidé šťastní, ale teď už tu nechci být. Chci pryč!!!“, zakřičel do prázdna. Prudce se otočil a uviděl, že před ním leží přesýpací hodiny s malým otvorem uprostřed, takže se písek sotva dostal dolů. „Co mám teď dělat?!“ opět zakřičel. „Co mám udělat, abych byl jako ti lidé, kteří byli tak šťastní?“ Ale nikdo neopověděl. Ještě několikrát zakřičel do černočerné tmy, ale nic… Čekal, než se na obloze objeví první paprsky, ale nikdo tam nebyl. Najednou ucítil obrovský vztek a chtěl hodit hodinami o zem, ale někdo ho zastavil. „To nedělej, určitě bys toho litoval“ řekla mu klidným hlasem mladá žena stojící kousek za ním. „Co má tedy dělat? Mám strach“, smutně jí odpověděl. Usmála se, chytla jej za ruku a pak řekla:“Možná se ti někdy dostanou do rukou cizí hodiny. Budou podobné jako ty tvoje, možná menší a možná větší, ale vždy je musíš opatrovat jako by byly tvoje vlastní a pokud budou rozbité, tak udělej všechno proto, abys je opravil. Takhle se nikdy na druhou stranu nedostaneš.“ „A co se stane, až se ten písek přesype?“, zeptal se jí. Žena neodpověděla. Jen se zadívala na modré nebe, z kterého zase zářilo slunce na svět…na svět, kterým se opět lynul smích i pláč…

Poslal(a): Jimy, 3.7.2009