Zase jedno slunečné, letní odpoledne. Děti od sousedů skotačí, stříkají po sobě vodou, a ty mladší si hrají na písku. Z jejich radostného smíchu slyším tu bezstarostnou radost. Staří posedávají u domu na lavičkách a snaží se svou vrásčitou tváří zachytit poslední sluneční paprsky pozdního odpoledne.
Sedím venku na schodech, ani nevím jak už dlouho, a přemýšlím o tom ,,proč"? Proč jsem to vlastně tenkrát udělala? Snad to bylo mé umíněné a naivní mládí, které mi úplně zatemnilo mozek i srdce. Rozum vyhrál nad city... Jak jen je to prosté.
Pohlede na obzor, nad kterým právě zapadá slunce, mě krásně zahřeje. Červánkovou oblohu křižují pouze dvě volavky a svými křídly ke mě posílají vlahý vánek. Lehce mi přelétne po vlasech a do nosu vnese povědomou vůni. Vůni, která mi tě tak strašně moc připomíná. ,,Možná...ale ne," vzpamatuju se: ,,co by tady dělal?"Z mého omylu mě ihned vyvede i to, že si všimnu sousedovic otevřeného koupelnového okna. Z něho vychází ona vůně, která se po osprchování rozlétla do okolí. Nevím proč tak stále doufám, že se objevíš u naší branky. Já vlastně vůbec nevím proč jsem to tehdy ukončila. Pak mě mé svědomí dostihlo a lituju toho dodnes - a ty to víš. Asi i tušíš že tě mám pořád moc ráda, tak proč sakra nic neřekneš? Raději bych od tebe slyšela: ,,Nech mě na pokoji, už tě nikdy nechci vidět!!", než to věčné čekání až se rozhodneš. Protože kdybych ti byla úplně lhostejná tak už dávno nemáš mé číslo v seznamu. Takhle, když mi napíšeš, dělám si pak zbytečné naděje, že by snad... Začínám být pomalu zoufalá při pomyšlení, že bys měl mít v náručí jinou...Víš, asi se nikdy nedovíš, co jsem tady napsala. Stejně tak jako to, že poslední, na co myslím když usínám a první když sem probouzím, jsi TY...
Odsouzena k věčnému toulání se temnými zákoutí mé duše.

Poslal(a): margisek, 19.8.2009