Dnes mi je čerstvých 17. Nezažil jsem mnoho vztahů, nebo vztahů ano – ale doopravdy jsem se zamiloval jen 2x. Někomu se to může zdát jako hodněkrát na 17 let, někomu možná málo, ale nejhorší na tom všem je, že už teď jsem z lásky zklamán. Dřív jsem bral lásku jako nadpřirozenou věc. Věc, která dokáže s člověkem to, co ostatní věci prostě nedokážou. A že je nedotknutelná. Teď si sice pořád myslím, že je to krásná věc, ale už jí beru s dost velkým nadhledem. Ublížila mi tak moc, že vlastně nevím, proč někoho chci, když vím, že to stejně dopadne stejně. Ale je tu otázka – ubližuje láska nebo člověk? Vždyť v tomhle světě se dá věřit jen málo lidem. Opravdu málo lidem. Nejhorší je to, že to platí i v lásce. Vy sice věříte, že Vás váš protějšek nepodvede, ale on to udělá. Dozvíte se to? Nejspíš ne. A jak tedy se pak dá někomu věřit, když vlastně víte – tušíte, že byste se to stejně nedozvěděli? Jak se tedy dá nežárlit, nemít o něj strach a občas mít chuť (podotýkám jen chuť) kouknout se mu do věcí, jestli vlastně jste pořád VY ten člověk, kterého chce/miluje? Proč vlastně člověk chce a vstupuje do vztahu s někým, když si může být jist, že to na 98% nepřežije do konce života? A že nejspíš zažije kvůli tomu obrovský utrpení? To je ono. To je ta láska – člověk v tu chvíli myslí jen na to, že je s ním a na to, že spolu budou pozbytek života. Neuvažuje nad nějakýma statistikama, že spolu vydrží celý život jen pár párů. Jen pár vyjímek. Vlastně – kdyby mysl nutila uvažovat srdce matematicky, srdce by se nikdy nechtělo zamilovat. Ale to nejde, i kdyby to mysl opravdu dělala, srdce nikdy neovlivní. Pracuje to asi takto – mysl říká – ten vztah se stejně jednou rozpadne, ušetři si trápení – a srdce odpovída – a proč bych nemohl být já ta vyjímka? Proč by právě tato láska nemohla vydržet navěky? – a v tom je ta krása lásky, láska nežije reálně, láska je jiným slovem naděje. Na všechno odpovídá jinak než mysl. Takže láska je krásná věc. To znamená, že lidé jsou ti, kteří si jí nedokážou vážit? Znamená to, že neubližuje láska, ale člověk? Je pohodlné vše svést na lásku a nepřiznat svojí chybu. Já věřil – oplatilo se mi to podvodem. Já odpustil – čím se mi to oplatí teď? Jedno vím – miluji ji – a stale naděje je. A proč je to tak? Lidé si neuvědomují jednu věc – vztah je vztah. Ve vztahu mají být lidi jen z lásky, a když ta láska vyprchá, tak proč v něm být nadále? Něco jiného je manželství, zvláště když mají děti. Ale vztah – to má být bezstarostná láska, plán důvěry. A lásky. A když už kdokoliv nemiluje, proč podvádí? Proč se každý den setkávám s tím, že někdo někoho podvedl a nechce mu to říct, přitom ho už nemiluje? Lidé ze vztahu udělali věc, do které se za chvíli budou bát vkročit. Ale proč? Stačí si to jen uvědomit...

Poslal(a): blgas, 1.9.2009