Déšť

Když tu tak stojím na dešti, přemýšlím, kam se všechny ty kapky ztrácejí...jednu pohledem doprovázím, běží po okně nejdříve rovně, jako by věděla, co znamená rovnou za nosem...a pak se klikatí a stéká rychleji a rychleji, až ji ztratím z dohledu. Vzápětí už ani nevím, zda jsem nějakou kapku viděla. Je to tak i s námi? Projdeme s někým cesty rovné i klikaté a nakonec zapomeneme? Chtěla bych věřit, že takovou moc má jen příroda.
Když tu tak stojím na dešti, napadá mě, kam se ztratila ta moje kapka...je daleko a vpíjí se do tenkého vlasu paní vod..nebo je blízko? Možná je to zrovna ta, co mi stéká po tváři tak jemně a bez zábran a nebo ta, co právě dopadla na má zavřená víčka..
Když,tu tak stojím na dešti, napadne mě, odkud se všechny ty děti vody berou, kdo je poslal... Pláče nad námi příroda? Nebo nám vzdává tímto svůj hold...
Když,tu tak stojím na dešti, je mi jasné, že jen tak nepřestane, zvednu tvář k obloze a nechám se zmáčet...jsou to čisté slzy..koho..? Kdo nad námi pláče...říkám si alespoň někdo...pak sklopím hlavu a tiše odcházím je zima..

Poslal(a): Teri, 8.1.2005