Už vím co je to pocit bezmoci... Mít někoho po kom toužíš pár metrů nebo spíš centimetrů od sebe a nemoct se ho dotknou, pohladit, políbit... Jen slyšet jeho hlas, vidět JEHO, ale nemoct dělat vůbec nic. Jen tiše trpět a nedat na sobě nic znát, smát se jako by se nic nedělo a přitom uvnitř brečet, toužit, přát si, doufat, že snad někdy, jednou... Nenávidím to, nenávidím lásku! Co to vůbec je láska? Je to jen hloupé pojmenování nějaké emoci, něčeho, co vlastně vůbec není, nějakého pocitu... Ale proč se to teda nedá nijak odstranit, když to vlastně vůbec neni? Proč? Říká se, že když se chce, tak vždycky všechno jde, ale není to pravda. Chci, chci a moc a stejně to nejde. Dala bych cokoliv za to, aby to bylo pryč, ale ono to pořád ne a ne odejít... Drží se mě to jako stín, ještě víc nez stín, je to se mnou úplně všude a úplně pořád, ať je ráno nebo večer, ať je den a nebo noc... Jen občas je to silnější než sebeovládání a to už pak nejsou jen slzy uvnitř, ale jdou ven. A tu chvíli si nejvíc říkáš PROČ? PROČ ZROVNA JÁ? VŽDYŤ JÁ JSEM TO NECHTĚLA... Přišlo to samo, neočekáváno, nezvano... Prostě je to tu a nezbýva nic jiného než se s tím smířit, naučit se s tím žít, ale jak dlouho to bude trvat než se něco takovýho naučí? Dá se vůbec něco takovýho naučit? Ok, musím to alespoň zkusit a doufat, že na to budu mít dost síly...

Poslal(a): PETtulka, 18.9.2009