Není divu,že se cítím jak se ítím a jak se vlastně cítím.Co je to cit? Je to to, co mívám v žaludku - motýlí roj, který mě svými křídly lechtá, nebo ten pocit nádhery, kdy myslím na tvář s úsměvem a jiskrou v očích ... možná jen nebeská a křehká něha či hebký závoj klesající mlhy, bouřlivý příliv, sluneční paprsek halící mou tvář, ruka, co s úctou políbím, dlaň co s radostí přijímám, vůně růže, ke které ráda přivoním, tichý šum lesů, co ráda poslouchám, hlasité cvrdlikání ptáků, co nikdy neomrzí, slovo přítele, které je cenné, polibek sladkých rtů, který si vychutnávám, pohled hlubokých očí, ve kterých se utápím, vůně vlasů, které ráda hladím, krásné tělo, které ráda svádím, krásný večer teplý i za chladných chvil, ranní rosa lpící na květinách, sladké chvíle spánku v peřinách, svět bez válek - jen mír, krásné písně i rým, duše čisté jak lístek lilie, tohle vše se nekupuje a možná proto se tak cítím. Vše tohle jsi ve mě vznítil, odešel jsi, zradil, ublížil, ale tak moc mi chybíš, až mě srdce bolí a rány se jen tak nezhojí. Vzpomínky se vracejí a přítomnost zkracují, ten cit s nedá umlčet ba ani ukřičet a tak se snažím smířit se s tím, že už Tě nikdy neuvidím. Je to pro mne lepším řešením, ale chybíš mi a jak moc...Miluji Tě, cit je - ano, už vím... nemoc.

Poslal(a): Teri, 8.1.2005