Chceme-li rozebírat lásku, je třeba začít od jejího prvopočátku. Tedy zamilování. Je to součást chemického procesu, kdy se vám začnou klepat kolena, motat hlava, nedokážete myslet či soustředit se na nic jiného než na objekt vašeho zamilování. Dáte se s objektem dohromady a čekáte, kterým směrem se zamilování vyvine: a) totální vyprchání, b)láska

První případ nastává ve chvíli, kdy ony diagnostikované příznaky(viz výše) opadnou, vyprchají. Náhle cítíte, že s tím druhým vlastně nemáte nic moc společného a nastává předstírání(ve snaze nezranit), anebo jasné „ne“ – konec.
Druhý případ je příjemnější. Ze zamilování se postupně stává silnější cit, pouto, které vás k vašemu objektu táhne stále zpět. Už jste schopni přemýšlet i o jiných věcech, než jak dotyčné(mu) voní tričko, ale pokud s ní(m) jste, tak stále máte tendenci k tričku čuchat. Je to láska – nevysvětlitelný jev nutící dva lidi svádět dohromady.

Filosofická otázka: Co je tedy vlastně láska?
Definujeme si ji každý po svém, neboť každý má své důvody, ukazatele, měřítka. Snad se shodneme, že je-li opětovaná, je to cit nejvyšší moci, dokáže ovládnout mysl každého z nás a je úplně jedno, jak moc se bráníme. Pokud opětovaná není, je to stále ta nejvyšší moc, podřídili bychom celý život dosažení opětování.
Láska je čarodějka, dokáže vykouzlit nepřeberné množství barev do světa kohokoliv, je to hlasitý výkřik z hlubin temnoty, láska je zpěv duhy, neustálý šum stromů a drásající touha.

Láska jsi pro mě Ty.

Poslal(a): Simísek..., 4.10.2009