2.1.2005, 17:35:28 - Trocha myšlenek.. - trvalý odkaz
Tma
Když je taková tma,že vidím jen kužel slabého světla vycházejícího z okna mého pokoje, čas uhání stejným tempem ,možná přeci rychleji a obloha ztratí vinou šedých mraků své malé ovečky zářící za jasných nocí, vycházím do zahrady jako každou jinou noc. Co na tom, že dnes není vidět co mnozí považují za jedinou krásu noci, hvězdy. Mně stačí i uhánějící dým z komínu vedlejšího domku nezajímající se o dění kolem, padající rosa chladící má chodidla i těch pár kapek, co dopadne z nebes na mou snědou kůži. Každá noc nemůže být ta nejkrásnější a horší je to očekávat, než být překvapen. Kouzlo tmy není v tom co vidím, ale v tom co cítím, vnímám. Uvědomuji si to a vzhlížím k té černé dámě s kadeři rozprostřenými i v těch nejtemnějších koutech s úctou a obdivem. Nemám svíčku ani jiné světlo. Nechci do jejího paláce vnášet nepokoj a své rozmary. Zavírám oči a dýchám chladivý vzduch, lehce se zachvěji, je zima, ale stojím dál. Náhle mezi mraky vykoukne srpek měsíce, ano i tma má své hosty a dnes se rozhodla nabídnout křeslo znovu tomu nejvzácnějšímu, měsíčnímu svitu. Černé havraní kadeře tmy prořídnou a já mohu rozeznat některé větve blízkého stromu.Vypadá strašidelně a majestátně přesto vím,že blíž stejně půjdu.Kráčím směrem k němu, tma mě nechá volně projít, ví, že přírodu chovám v úctě a porozumnění. Pohladím svými prsty jemný závoj pavučin třpytící se ozdobou z rosy. Usídlili se na kůře silného a krásného kmene. Cítím sílu vloženou do tohoto stromu a sesunu se na trávu s opřenými zády o kmen. Víčka se mi klíží, usínám s jemným větříkem na tvářích s vírou,že příroda mne pustila do svého panství.Nebudu se chtít vrátit... vím už teď!

Poslal(a): Teri, 8.1.2005