Před lety jsem tady psala jako Miliho Mili jak jsem šťastná, jak jsem našla člověka, který ke mně pasuje jako klíč do zámku a jak už nikdy nebudu věřit na lásku, pokud se rozejdeme.
Po necelých pěti letech mé srdce vyslechlo ortel "Momentálně tě nemiluju, a nevím jestli to půjde zachránit, z mé strany jsme na mrtvém bodě" a tak trochu se mi v tu chvíli zbořil svět. Jak už jsem tu kdysi psala, láska je vážně slepá - pro lásku jsem ani neviděla, že ona láska po špičkách tichounce odchází z mého života. Až za sebou hlasitě zabouchla pomyslné dveře, bylo pozdě.. na všechno. Jsou to už dva měsíce, co jsem sebrala poslední zbytky odvahy a sil, a odstěhovala se z našeho bytu. A víte proč jsem šla? Protože jsem ho milovala. Viděla jsem, jak se trápí kdykoli mě vidí, protože on viděl, že se trápím já. Neuměli jsme spolu sedět v jedné místnosti, nad námi se vznášela strašná bouře, která ale nebyla ani vidět, ani slyšet - jen cítit. Být tam spolu ještě teď tak se naše láska změní v nenávist - a to si nezasloužíme. Tak jsem bez rozloučení, ze dne na den, zmizela z bytu, z jeho života...
Často na něj myslím, dala bych nevím co za to, abysme se vzali za ruce a řekli si "Pojď, vždyť my se máme rádi, tohle zvládneme". Nikdo to na mě nevidí a neuvidí, ale já v sobě svádím boj. Miluju ho, a z lásky ho nechám jít. Budu ho dál nosit v srdci a ke štěstí mi bude stačit, že je šťastný. A to je ta pravá láska o které se všude mluví - milovat a nechat žít. Milovat a nečekat nic nazpět. Jak už jsem kdysi psala "Milovat neznamená vlastnit".
Budu ho celý život uchovávat ve svém srdci, tam na něj nikdo nemůže. A teď mě omluvte - musím jít dál, cesta je ještě dlouhá, klikatá, trnitá a plná překvapení...třeba na ní ještě někdy potkám lásku.

Poslal(a): (Ne)miliho (ne)mili, 3.11.2009