Musím přemýšlet o své smrti. Kdy nastane? Kdy si pro mě přijde? Dnes? Zítra? Za deset let? Kdo mě bude oplakávat? Komu budu chybět? Kdo bude držet smutek? Kolik lidí se dozví, že jsem umřel? Kolik lidí bude vědět, že jsem to byl zrovna já? Kolik lidí to bude opravdově líto? Kolik lidí si uvědomí, jak moc mě měli rádi? Kolik lidí mě mělo rádo? Kolik lidí přijde na můj pohřeb? Kolik lidí bude mrzet, že tu nejsem?
Nevím.
Jediným měřítkem úspěšného života, jsou co nejvyšší čísla v odpovědích na tyto otázky. Jediným měřítkem se stanou přátelé, rodina…a tvoje polovička. Ti všichni si naráz uvědomí, že přišli o někoho, koho zbožňovali, o někoho, kdo navždy zůstane v jejich srdcích. Na někoho, kdo zabíral jediné místo v lavici, na někoho, kdo je dokázal rozesmát, pobavit nebo udobřit. Někoho, kdo byl posel dobra, někoho, kdo jim pomohl v nouzi. Teprve tehdy si opravdu uvědomí, kdo ve skutečnosti jsme, když nás v našem životě nedokázali ocenit. Teprve tehdy zjistíme, že smrt je blíž a může čekat za rohem. Může to být zítra, může to být hned. A proto žijme co nejlépe! Pomáhejme, bavme, veselme a… milujme. Žijme každý den, jako bychom měli zítra umřít, ale přesto žít dalších deset let.

Poslal(a): Grub, 8.1.2005