Je mi sice teprve 20 let, ale když tak přemýšlím o druhých lidech, bolí mě jak sůl v otevřené ráně skutečnost, že se nedostane všem lidem ta nádherná milost jako mně - totiž dar víry. Zažila jsem život s vírou i život bez víry a rozhodně bych za nic na světě nedala svůj vztah s Bohem. Přála bych opravdu upřímně všem lidem, aby zažili to vnitřní štěstí, harmonii se světem, vyrovnanost a taky sílu, když ji člověk nejvíc potřebuje. Mně tyhle dary dává Bůh a určitě jich má dost, aby obdaroval všechny lidi bez rozdílu. Stačí se neuzavírat do svých subjektivních pocitů a pýchy na svůj intelekt. Moc obdivuji mučedníky v raných dobách křesťanstva např. sv. Agátu, Barboru, Kateřinu aj., kteří byly ochotni položit svůj život. Anebo jak je pro nás inspirativní tiché utrpení sv. Terezie z Lisieux či Aničky Zelíkové? Jak říká Martin Luther King:"Kdo nemá v životě hodnotu za kterou by položil svůj život, není života hoden". Je nádherné, když milujeme až k smrti. Dokazujem tím, že život toho druhého má pro nás větší cenu než náš vlastní. Sám Pán Ježíš pro nás učinil to samé. A my máme přece milovat Ježíše pro Ježíše, v každé době a ne pro nějaký svůj vlastní prospěch. Jak je krásná čistá láska, nezkalená žádným vlastním prospěchářstvím nebo samolibostí. Takové krásné lidské vztahy, aby člověk v dnešním světě hledal lupou. Je to velká škoda.

Poslal(a): Praktikující katolička, 12.2.2010