Nebudu přemýšlet co ti sem psát, vždyť víš, slova jsou zbytečná. Kdyby jsem se mohla vrátit zpět a udělat vše jinak, udělám to stejně. Ranila jsem všechny okolo sebe už tolikrát, že teď bojím se i sama sebe, vážně. Ale už to chápu, ponořila jsem se do svých myšlenek, mělo se to stát. Vzpomeň si na jakýkoli zážitek se mnou.. Já jich mám tolik a všechny krásný. To je jediné, co mě teď uklidňuje. Vlastně..Vzpomínky.. Podívej se na mě.. Po intenzivní, několikaměsíční snaze jsem ze sebe udělala ze vteřiny na vteřinu.. Co? Nic jsem se sebou neudělala.NIC! Jsem pořád ta stejná Míša. Povaha je stejná. Srdce pořád dokáže stejně milovat, zároveň i stejně nenávidět. To jen ten můj chtíč, prožít to znovu. Naposled? Protože prostě tělo chce.. Snažila jsem se odolávat, být chválena, udělat radost. Ale komu? Rodině? Kterou jsem i s poslední šancí teď hodila za hlavu? Omyl. Rozhodla jsem se vrátit se zpět, abych uspokojila svou touhu. A nelituju toho. O rodinu jsem na nějakej čas přišla, stejně tak o důvěru, ale věděla jsem to dopředu. Občas se musíme něčeho vzdát, aby se nám to později vrátilo. Vybrala jsem si. A to proto, že teď nemám na pomoc ani Míru, ani rodinu, ani pomyslné kamarády. Doteď jsem si nechala pomáhat, ale to já nechci! Přesně tohle jsem potřebovala. Ten pocit opravdové samoty, který si zasloužím. Rozbít si hubu a budoucnost tak, že je všechno od začátku. Jo, to už jsem já. A říkat proč to dělám apod., to je zbytečnost. Já věřím- víra je to co mě zvedne na nohy- že já to zvládnu bez všech. Teď jsem opět šokovala a zklamala tak, že vy jste pro mě konec. Zavřela jsem si k vám dveře. Naschvál. Abych konečně přestala lhát sama sobě a nahlížela na svět jinak. A nebyla na obtíž. Sama. Ale už ne pro vás. Ale konečně pro sebe. Poprvé mám takovej příjemnej pocit v břiše z toho, že na to začínám přicházet. Možná bych se mohla naučit ovládat svoje myšlenky a tělo. Nejsem nezvladatelná pro vás, ale především sama pro sebe. Mysl moc dobře ví co je správně a co se stane, když udělám chybu. Kdo ví proč, vždycky prvně udělám chybu. Je to větší pokušení, ale časem se z toho sama poučím. Nabídky, rady a pomoc od ostatních...Vážím si toho. Ale na mě tohle neplatí. U mě je to právě naopak. Vykoupejte mě v tom a já si hodně rychle vytyčím svoje zásady a pravidla, naučím se sama se sebou zacházet. Vím že nevěříš, ale právě to mě pohání kupředu. Už milionkrát jste mi zkoušeli podávat pomocnou ruku. Ale říkáte si, jako bych byla hluchá a ignorovala vás? Asi to tak vypadá, ale právě naopak. Ráda bych se natáhla pro pomocnou ruku, ale nedokážu to protože sama se sebou bojuji, vnímám lidi kolem sebe a snažím se si o tomhle světě prostě udělat svůj názor, SVŮJ! Mít cíl a vědět o čem mluvím. A já to zvládnu, mám v sobě sílu, jen jí musím objevit. Teď jsem sama. Nevěřte mi.. Smějte se.. Kruťte hlavou.. Klidně. Nenechám se rozhodit, dokážu to, co vy jste po mě chtěli celou dobu. Ale dokážu pro sebe a ne kvůli vám. Teď, teď je ta pravá chvíle, kdy začínám já sama trochu chápat. Teprv teď! Proto nemůžu po nikom chtít aby mě pochopil. To je nemožné. Když nezkusíš, nepochopíš. Když zkusíš, zkoušíš dál, ale stále nechápeš. Až nakonec zjistíš, že si to nikdy neměl zkoušet. Ano, přesně tak. Tohle je výzva, moje šance. Vždyť....Kam můžu spadnout? když už jsem se sama dostala na úplné dno.

Poslal(a): Šimulínka, 8.5.2010