Záměna

Brrr, tady je ale zima. I v tomhle šeru vidím jak se můj dech mění v bílou páru. Třesu se po celým těle, ale nic pro zahřátí v týhle děsný vymrzlý kobce není. Co už by tak asi za luxus mohli dát vězni odsouzenýmu na smrt?

Slyším, jak po chodbě cinkají klíče. To zrovna žalářník odvádí souseda na popraviště. Hmmm, mě už se to taky krátí. Slíbili mi mnicha, aby se mi jako ulevilo na duši. Ale dá se ulevit od mých nočních můr? Pronásledujou mě ve dne v noci. Nemůžu se zbavit těch bezmocných pohledů těsně před tím, než jejich oči úplně vyhasly. Ne, toho mě zbaví asi jenom smrt.

Nemám ani hlad. Sotva můžu pozřít kus tvrdýho chleba. Smrt mi dejchá za krk a můj žaludek to ví. Je to tak zvláštní. Doteď jsem měl já vládu nad životem a smrtí druhých. Hrál jsem si s nima, ovládal je. Povznášel mě ten pocit moci. A brzo to budou ti druzí, kdo ze mě nechaj vyprchat život.

Proč brečím? Proč plejtvám slzama? Nic už nezmění ani lítost ani omluvy. K čemu to je, že se zrovna teď probouzí moje svědomí? To mi krk nezachrání. Tak akorát to drásá moje srdce, ale verdikt už je danej. Nic se nedá vrátit. Nikdo už se nade mnou neustrne. Každej ke mně cítí jenom nenávist. Budou tak akorát tleskat nad mojí mrtvolou. Hrůza.
Možná si potřebuju zdřímnout. Ne, stejně neusnu. A jestli usnu, vzbudí mě ty nesnesitelný pohledy mých obětí. Co můžu dělat? Co s tím jenom můžu dělat? Musím se uklidnit nebo zešílím dřív, než mě dovedou na popraviště.

Kdybych se třeba mohl projít venku a zase vidět nebe a hvězdy. Hvězdy. Jo, ten pohled mě vždycky uklidňoval. Dívali jsme se na ně s tátou hodiny, dokud mě nepřemohl spánek.

Táta. Chudák. Ještě že se tohohle nedožil. Styděl bych se mu podívat do očí. Můj drahej táta.

Co to je? Proboha, slyším klíče. Ale dneska už měl bejt klid. Co ten žalářník chce? To ne! On stojí u mý kobky. Ne! Ještě nemůžu jít na popravu. Je brzo.
Nejsem na smrt připravenej. Mám ještě den nebo dva. To přece...

Vyděšeně mžourám do šera. Dveře se těžkopádně otevřely a v nich stojí žalářník s nějakou osobou.
Uf, to je ten slíbenej mnich. Srdce mi bije jako by mělo každou chvíli puknout. Držím se za hrudník, ale nemůžu srdce zklidnit.

Nevidím mu do tváře, celou ji zakrývá široká kápě. Mnich čeká, až žalářník zavře dveře a pak sestupuje po schodech směrem ke mě.

„Jdete zbytečně, otče. Jsem moc velkej padouch na vaše poměry,“ říkám muži, kterej si sedá na špinavou kamennou podlahu vedle mě. Vytahuje z pod černý řízy vlněnou látku a podává mi ji.
Zkřehlýma prstama si ji beru a vděčně do ní balím svý podchlazený tělo.
Čekám, kdy na mě spustí svojí latinskou hatmatilku. Už pro tenhle hřejivej dar to vydržím. Jenže ten chlap je učiněnej blázen.

Říká mi, že je můj přítel. Že ví, co jsem všechno vyváděl a že je mi to teď líto. A navíc, že mě má rád.

Mám chuť mu říct: Chlape, co to říkáš. Vůbec mě neznáš a já neznám tebe. Jenže on pokračuje a říká něco neuvěřitelnýho.

„Jsem tu kvůli tobě. Jestli chceš, dám ti svůj oděv a ty mi dáš tvůj. Zůstanu v kobce místo tebe a ty budeš volný.“

Sedím s otevřenou pusou. Ten chlap je šílenec. Tohle přece normálního člověka nikdy nemůže napadnout.

Ne. Už mi svítá. Všechno je jinak. Žalářník se mi chce pomstít za to, že jsem před rokem odkrouhnul jeho švagrovou. Teď mi poslal nějakýcho chlápka převlečenýho za mnicha, aby mě před smrtí ještě trochu potrýznil falešnou nadějí. Ten bídák.

Chlápek si z hlavy stahuje kapuci. Je tu šero, ale stejně docela dobře vidím pohled jeho očí.

„Nabízím ti svobodu. Veř mi. Skutečně tady zůstanu místo tebe...“

„A necháš se místo mě oddělat?“ skáču mu ironicky do řeči.

„Ano.“ Odpověděl mi tak klidně. Bez náznaku škodolibosti. Dívám se mu do očí a je mi jasný, že ten chlap to myslí vážně.

Nemůžu pořádně dejchat. To rozrušení mě pohlcuje. Ten chlap si zřejmě nedělá srandu a já bych fakt... Může to bejt pravda? Je to moc snadný. Nic na světě není snadný. A proč by to kvůli mě...
„Jsem tvůj přítel. Mám tě opravdu rád,“ říká chlápek a já mám podezření, že mi čte v hlavě.

Co můžu ztratit? Stejně mě čeká smrt. Buď chlápek na poslední chvíli cukne zpátky nebo budu venku. Svobodnej. Budu moct začít úplně novej život. Když popraví jeho pod mým jménem, budu pro tenhle svět prostě mrtvej. Nemůžou mě popravit dvakrát. Měl bych druhou šanci. Třeba bych si našel hodnou ženu. A možná se zase začal zajímat o hvězdy a možná...

Jenže to je moc krásnej sen na to, aby to byla pravda. To se nemůže nikdy stát. Nemůžu uvěřit, že by to šlo tak snadno.
Já jsem vraždil. Jsem v cele smrti a to je jediná jistota, kterou teď jasně vnímám. Nikdo mě nesnáší. Zejtra nebo pozejtří zemřu a všemu bude konec. Zázraky se nedějou.

Ve dveřích zarachotil klíč.

Muž mě naléhavě prosí, ať si to ještě rozmyslím, ale já tomu prostě odmítám věřit. Svoboda? To se přece nikdy nestane.

Žalářník vlezl dovnitř a chraplavým hlasem říká: „Otče, ten vězeň vedle nedá pokoj. Mlátí mi na dveře až má ruce vod krve, a že s váma musí ještě jednou mluvit. Prej si to rozmyslel.“

Chlápek se pomalu zvedá a tak nějak smutně se na mě dívá. Objal mě a fakt bych přísahal, že se mu v očích zaleskly slzy. To už asi mniši takhle prostě s odsouzencema prožívaj poslední hodiny.
Nasazuje si kápi zpátky na hlavu a odchází pryč z mý cely.

Hlavou se mi honí krásnej sen o novým životě a jaký by to bylo, kdyby to všechno, co říkal, byla fakt pravda.

- - - - - - - - - - - - - - - - -

„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ (Jan 15:13)

Poslal(a): Zdeňka Sedláčková, 17.5.2010