Přátelství může být krásná věc. Dva lidé si vytvoří pouto, důvěřují si, říkají si vše. Nemají mezi sebou zábrany a snaží se navzájem si pomáhat. Mít někoho k sobě tak blízkého může každému jen pomoci. Problémy, které se na vás valí ze všech stran, se dají vyřešit jen s pravými přáteli. Ti za vás položí vlastní život, v případě nepokojů stojí na vaší straně, chrání vás a ochraňují, jako byste byli jejich vlastní krví. Je to, vlastně mělo by být, dobře mít takové lidičky kolem sebe.

Ale co láska? Je tu, bude a vždy byla, není ovšem vždy jen sněhově bílá. Jejím základním pilířem může být přátelství. Když jde z přátelství udělat láska, proč to nejde také naopak? Proč z lásky nejde přátelství? Proč z této složité rovnice vzejde tak jednostranná odpověď, jako je bolest
? Když je ale láska opětována, je to ten nejkrásnější pocit pro všechny živočišné druhy světa. Pocit, jenž vám dodá jistotu, že tu pro někoho jste, cítíte se v bezpečí. Není nic krásnějšího, než procházet se ve dvou za ruce, vědět, že když vám bude nejhůře, smíte přijet a rázem na svět kolem sebe zapomenete. Usínat a myšlenkami se střetnout na onom místě, nahoře v oblacích. Ale co když se něco stane, co dál? Blbá hádka, věta, pohled, všechno je pryč. Rozchod? Opět bolest, pláč, nic více. Sice silnější jedinec přežívá, ale bolest úřaduje v každém. Stejně jako láska může být nečekaná, bolest je rychlejší a trvá mnohem, mnohem déle.

Láska může mít i jinou podobu, mateřská láska je mnohem citlivější. Lidské mládě, závislé na matce, je oblíbeno a milováno. I když školní léta přinesou starosti a trápení, je to část vás, to ve vašich očích stále malé, i když skoro dospělé dítě. A konečně, puberta zdá se odchází, umírá, z chlapců a dívek jsou muži a ženy. Láska snad končí? Ne, pořád je to vaše krev, trápení nepřestává ani s dospělými, ale láska tu je stále. Co když přeci jen jednou skončí, co dál? Co potom?

Může se snad na všechno jen tak zapomenout? Řekl bych že ano. Člověk začíná být zrazován, odsuzován, ponižován. Rozpor v rodině je bolestivější než rozchod s milovanou přítelkyní. I když v obou případech srdce krvácí, za pár měsíců, možná let, poznáte někoho, ke komu se opět můžete schoulit do náručí, políbit a být šťastní. Ale jinou rodinu? Ta pravá je jen jedna. Léta, desítky let zázemí, místo, kam se s jistotou smíte vrátit, vzpomínky, ač sebemenší, avšak jsou. A co když to vážně přijde? Kolují vámi otázky, proč se to stalo. Proč všechno, co uděláte, je špatně? Proč vás všichni nenávidí? Co teď? Je to jasné, máte jedinou volbu - odjet pryč, daleko, abyste nikomu nevadili, daleko od všech. I když to není řešení důstojné, ovšem vyhrává nad bolestí. Už jen dopis na rozloučenou položit na stůl, naposledy prohlédnout místa vašeho života, která si budete do smrti pamatovat a se slzami v očích zavřít dveře domu. S pár věcmi v tašce usednout za volant auta, nastartovat motor. Teď už jen stačí navštívit svoji dívku s dárkem na rozloučenou, poslední polibek, sbohem. Protočit kola, rozjet se, vaše společná zamilovaná píseň zní z rádia, slzy stékají. Neklidná a znavená ruka se snaží setřít slzy z volantu i z tváře, nedaří se. Zařadit vyšší rychlost, sešlápnout plyn a... Teď už možná budeš smutný, když budeš sám.

Poslal(a): Mysl a cit, 28.5.2010