Na svět je třeba dívat se s přiměřeným nadhledem. Když je ho málo, člověk proplouvá z jednoho mizerného dne do druhého, když je ho příliš, stane se z něj sebestředný egoista nebo zamyšlený snílek. Naše okolí je třeba brát s respektem, humorem, slzami v očích, i s jistou dávkou ignorace. Nemůžete se soustředit jen na utrpení, šikanu a násilí, které nás všechny obklopuje, ale všímejme si také lásky, štěstí, dětského smíchu, jemného letního vánku a vůně květin v parku.

Není nic hezčího, než se posadit do okna, zavřít oči a naslouchat šumění trávy v polích, není nic hezčího, než se procházet v chladivé, ranní rose, není nic hezčího, než obejmutí či polibek od milovaného člověka.

Na světě je tolik krás, a přesto se mnozí zavírají do betonových klecí velkých měst, plných hluku a prachu. Neznám již mnoho lidí, kteří by se po nedělním obědě vydali na pravidelnou procházku. Není již tolik těch, kteří by šli do lesa na houby jen proto, aby mohli nasávat vůni čerstvého dřeva, chladné vody z potůčku a naslouchali jemnému praskání větviček pod nohama. Lidé podlehli modernímu vývoji, zajímají se o své vlastní pohodlí, vytvořili si svůj vlastní svět, do kterého příroda již nepatří. Můžeme být vděční, že stále existuje pár idealistů, kteří se snaží ten přirozený, voňavý a svěží svět zachovat, že se snaží zanechat něco, o co by jsme bez nich již dávno přišli.

Vždyť co je krásnějšího, než vlahý jarní deštík, chladivý stín prastarého stromu, měkká, lesní půda nebo štěbetání ptáků na větvích?

Poslal(a): Mysl a cit, 15.6.2010