Stále stejná melodie, stále stejný v mysli hlas, stálé otázky, stálé ticho.. Sedí u stolu, pláče nad písmeny, která neznamenají nic, jen ta jeho by znamenala celý její krásný sen. Ta ale nepřichází, tak ona čeká, neví kam psát, neví, jaké myšlenky zapisovat, aby bylo jasné, co ji to trápí.

Zda-li její slova byla přečtena, zda-li se o ní někde přemýšlí, zda-li na ni myslí, zda-li svazuje ho chtíč, stejně jako ji.

Tisíce otazníků, tisíce slz, tisíce zbytečných dopisů a zpráv.. Zbytečných pohledů, které na něj vrhá, aby pochopil... On vrhá podobné, ale žádná jiná odezva není..

Proč jí působí bolest, proč nenapíše pár slůvek pro její radost, její radost, aby ze snů se probudila a měla proč snít dál? ... Aby ty stejné smutné tóny odezněly a ona aby šťastná mohla být, aby splněla se její přání..

Proč každou noc před usnutím věnuje jen jemu tolik myšlenek, proč hvězdy musí prosit o pomoc? Jak to, že on neslyší? Jak ho volá..jak ho prosí..aby touhy oživly, aby sen byl naplněn..

Uslyší ji vůbec někdy? Najde ona k němu klíč? A on - dovolí odemknout a vejít, aby poznala říši slasti a lásky, aby poznala, jak chutná zakázaný med.. Zatím jen tuší, jak sladký asi je..

Volá stále silněji, tóny už téměř křičí, on je ale stále hluchý, ani nevidí, jak jí oči vlhnou, nevidí, jak se jí tělo třese, když ho spatří, nevidí její touhu!

Tak koukej pořádně, nezbedný muži!

Zoufalá, už nevědíc, co dál by mohla udělat pro lásku jednoho muže, vrhá se do jezera slz, kde možná najde odpovědi na otázky, které jí v hlavě leží..ať odplují..

Poslal(a): Gabrielle, 19.8.2010