Zamyslet se nad smrtí pro mě není vůbec těžké. Jako jedna z mnoha lidí jsem byla svědkem smrti mého nejlepšího kamaráda. Zabil se. Skočil. Řekl mi, že to udělá. Já jsem se tomu smála, nevěřila jsem tomu. Do toho dne. Když si uvědomím, že jsem tomu mohla zabránit, odsunout to aspoň o jeden den dál, mám chuť vzít nůž a vrazit si ho do břicha. Nejhorší na tom je ten pocit. Bezmoc. Stát nad ním a koukat jestli se ještě probudí. Pak jen vidět jak přes něj dává doktor bílou plachtu a vědět, že už se nikdy neprobudí. Vidět umírat kamaráda a nemít mu jak pomoct ! Do dneška, když zavřu oči, vidím jen ho, jak tam leží a nehýbá se. I když to je už přes rok, je to prostě jako včera. A vždycky bude. Nikdy si to z paměti nevymažu, kéž by to šlo. Chtěla bych vrátit čas a všechno zkusit znova, aspoň se pokusit to změnit. Chci asi moc. Chybíš mi, ani nevíš jak. Mám tě strašně ráda a doufám, že ted už se máš líp !! Vrať se nám... :'(

Poslal(a): Jitka, 5.9.2010