DOKUD TO NEBUDE ZNÁT...

Pohárek vína stačí,
klidně i doušek malý
aby bylo mi k pláči
copak ty hrozny za to stály?

Srdce mi buší
až rve se z těla
a napapír tuší
píši, co říct bych chtěla.

A slova dusí se
v hrdle mém sevřeném
a nadechnout nelze se
v tom mozku zamčeném.

Mé rty touhly plné
ty Tvé zlíbat by chtěly
až touha se víc a víc hrne
a celé se rozechvěly...

A dál pláčou oči mé,
až sůl mi zalévá líce
a jen pomyslet na dotyky Tvé
a sevřou se mi plíce.

Stůňu láskou k Tobě
láskou velkou i pouhou
až nezvyklé v této době
jak umírám touhou.

A v očích mám lež
a lhát budu dál
říkat „Jen si běž...“
vždyť to sis přál...

Slabá a křehká
uvnitř sebe
a lež tak lehká:
být bojácnou vedle Tebe.

A masku stále budu mít
a stále Ti lhát
a bojácnou můžu být
dokud to nebude znát...

Poslal(a): Denčulátko, 29.9.2010