George Lennox, známý zloděj koní, pracoval jako vězeň v uhelných dolech.

Jednou ráno spadly nad ním visící kamenné bloky a pochovaly ho v suti. Po dvou hodinách ho pohřešili a nakonec jej našli. Lékař ho označil za mrtvého. Odvezli ho do nemocnice, kde ho měli umýt, obléci a uložit do rakve. Jeden z vězňů, kteří mrtvolu přenášeli, zakopl, mrtvolu pustil a její hlava narazila na zem. Ke všeobecnému údivu se ozvalo hluboké zasténání, mrtvý otevřel oči a ožil. Když se dostavil lékař, muž právě pil vodu, o kterou požádal. Se zlomenou nohou a dalšími zraněními si poležel 6 měsíců v nemocnici.

Když jsem uslyšel o jeho zvláštních zážitcích během zdánlivé smrti, usiloval jsem o setkání s ním, abych jeho příběh slyšel přímo od něho. To se mi po několika měsících podařilo a zde je příběh tak, jak jsem ho těsnopisem zachytil:

V den neštěstí jsem měl špatné tušení a šel jsem za majitelem dolu se žádostí, aby mé pracoviště zkontroloval. Opravdu přišel, místo prohlédl, prohlásil je za bezpečné a přiměl mě, abych se pustil do práce. Asi po hodině práce se najednou kolem mne jakoby strašně setmělo. Najednou se přede mnou otevřela velká železná brána, kterou jsem prošel. Měl jsem pocit, že jsem mrtvý a že jsem se ocitl v jiném světě. Nikoho jsem však neviděl ani neslyšel. Bezděky jsem šel kupředu a došel jsem k široké řece. Bylo sice tma, ale tak, jak to bývá v noci, když jasně svítí hvězdy. Najednou jsem slyšel, že přijíždí malý člun a osoba, která v něm,

seděla, mi řekla, že mne přišla odvézt. Musel jsem nastoupit a pádlovat na druhý břeh. Chtěl jsem se vyptávat, kdo že je a kde že to jsem, ale jazyk se mi lepil na patro, že jsem nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Když jsme na druhém břehu vystoupili, můj průvodce zmizel. Co teď? Tu jsem uviděl dvě cesty, jednu širokou, po které šla většina lidí, druhou úzkou, která vedla jiným směrem. Tak jsem se vydal také po té široké cestě. Bylo čím dál víc tma, ale v dálce vždy v krátkých intervalech vzplanulo světlo a osvětlovalo moji cestu. Najednou se objevila obrovská obluda, kterou není možné popsat. V jedné ruce držela dlouhé, asi 5m

dlouhé kopí.Oči měla jako ohnivé koule a hlas jako řvaní lva. Třásl jsem se jako osika. Měl to být můj průvodce. Poručil mi, ať ho následuji. Když jsme popošli kousek dál, všiml jsem si velké hory. Byla to rovná skalní stěna a na ní bylo napsané: “Tohle je peklo!” Můj průvodce uhodil do skály třikrát kopím, a tu se v ní otevřely veliké černé dveře a my vstoupili do černočerné chodby. Kam jít, jsem poznával jen podle zvuku kroků. Pořád a pořád se ozývalo sténání a volání po vodě: Vodu, vodu, vodu!!! Když jsme prošli dalšími dveřmi, zdálo se, že to volání po vodě vychází z milionů hrdel. Dalšími dveřmi jsme se dostali na široké prostranství. Můj průvodce se vrátil pro další zatracené duše. Blížila se ke mně jiná

bytost. V ruce třímala meč. Děsivým hlasem volala: “Jsi v pekle. Než však budeš odveden na místo muk, odkud není úniku, smíš pobýt na tomto prostranství, abys uviděl, co sis mohl užívat!” Ponechaný o samotě, jsem se vyčerpáním zhroutil. Vysoko nad sebou jsem viděl to nádherné město, o kterém se píše v Bibli. Jaspisové zdi svítily nepopsatelným jasem. V dálce jsem viděl jednu zahradu vedle druhé. Tekl tam křišťálově čistý proud. Nespočetné zástupy andělů vcházely a vycházely branami města a zpívaly ty nejlíbeznější písně. Viděl jsem tam

mezi oslavenými svoji matku, která před několika lety zemřela, protože jí můj bezbožný život zlomil srdce. Zdálo se mi, že mi kyne. Ale těžké břemeno mne pevně poutalo, takže jsem se nemohl ani hnout. Něžný vánek nesl ke mně vůni květin a jasně jsem slyšel sladký

andělský zpěv. Uprostřed této podívané mnou někdo zatřásl a temná bytost mi oznámila, že je čas odejít do zatracení. Měl jsem se za ním vrátit chodbou do hory, kde jsme prošli dvojí dveře a dostali se přímo k ohnivému jezeru. Vlnící se moře plamenů, kam až oko dohlédne.

Občas se z plamenů vynořila lidská bytost a z hrdla vydávala nejstrašnější proklínaní Boha nebo srdceryvné volání po vodě. Bez přestání se peklem ozýval nářek zatracenců. Obrátil jsem se ke dveřím, kterými jsme vešli, ale s hrůzou jsem na nich četl: “Tohle je tvůj úděl!”

Najednou se začala země pod mýma nohama propadat a já klesl do ohnivého jezera. Popadla mne nepopsatelná žízeň a když jsem křičel po vodě, otevřel jsem oči a viděl, že ležím na lůžku v nemocnici.

Dosud jsem o tom nikomu neřekl, protože jsem se bál, že by mne strčili do blázince. Teď ale ujišťuji, že jsem opravdu to všecko prodělal. Dnes jsem přesvědčený, že existuje nebe a peklo, jak se o tom píše v Bibli. Vím také jistě, že už nikdy to strašné místo muk neuvidím,

protože jakmile jsem otevřel oči a zjistil, že jsem ještě na zemi, ihned jsem vydal své srdce Pánu. Pevně jsem se rozhodl žít i umírat jako křesťan a Pán mě jistě k tomu posílí.

Nikdy mi už z mysli nevymizí děsné obrazy pekla a nikdo mi nemůže uloupit ty nádherné dojmy z nebe. Jednou uvidím svoji maminku. Sedět u toho nádherného proudu, procházet se s anděly rozkvetlými zahradami, jejichž krása přesahuje naše představy, naslouchat nádherným písním vykoupených – to vše je nepopsatelně krásnější, než všecky rozkoše světa, které opouštím, abych žil jako křesťan. Skoncoval jsem se svými kamarády ze světa zločinu a nadále chci pěstovat obecenství s Božími dětmi.

Co mám dělat?

“Co mám dělat, abych měl jistotu, že i moje jméno je zapsané v Knize života? Mám před sebou věčnost. Kde ji budu trávit?”

Jestliže máte podobné otázky, nezoufejte! Je pro vás východisko. I pro vás platí Ježíšovo volání: “Pojďte ke Mně a já vám dám odpočinutí!” Dále následují nejdůležitější kroky ke spasení z nefalšovaného Božího slova, pak se drž Boží rady.

1. Musím poznat, že jsem hříšník. “Všichni zhřešili” (Ř 3,23. 5,12). “Když říkáme, že jme nezhřešili, činíme Boha lhářem (1J 1,10). Podobně čteme v Ž 106,6. Iz 59,2. L 15,18.21.
2. Musím se obrátit a své hříchy v přítomnosti svědků vyznat. “Nic není skrytého, co by nemělo být zjeveno, ani tajného, co by nemělo být oznámeno. Co jste říkali ve tmách, bude slyšáno ve světle, co jste šeptali do ucha v pokojích, bude hlásáno na střechách (L 12,2-3). Vyznávejte jedni druhým své hříchy (J 5,16. Př 28,13. Joz 7,19-21)
3. Jestliže takto vyznám své hříchy, Pán mi odpustí o očistí mne. “Jestliže vyznáváme své hříchy, je On věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každého přestoupení” (1J 1,9) Podobně: Ž 103,12. Mi 7,18.19. Ž 32,3-5. 1J 3,5.
4. To vede ke znovuzrození, k novému životu s Kristem. “Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže vidět Boží království” (J 3,3.5.) Znovuzrozením začne Kristus přebývat v mém srdci (Ef 3,17-19), žije ve mně (Ga 2,20), stává se mým životem (Ko 3,4) a dostává se mi boží přirozenosti (2P 1,3-4).
5. Je třeba, abych usiloval o pokoj se všemi a o posvěcení, bez něhož nikdo Pána neuvidí (Žd 12,14).
6. Podle Božího řádu se pak mám dát pokřtít ve vodě (L 7,29.30)., to znamená, když uvěřím (Mk 16,16) a činím pokání (Sk 2,37.38). Tak mám účast na Ježíšově smrti, pohřbení a vzkříšení (Ř 6,3.4). Podobně: Sk 22,16. 1P 3,21. Ga 3,27.
7. Kromě toho chce Pán Bůh věřící vyzbrojit mocí k novému životu křtem v Duchu svatém (Mk 16,17.18. Sk 1,4.5.8).
8. To vede k dokonalému vysvobození od hříchu a k životu v plné svobodě Božího dítěte.

“Jestliže vás Syn vysvobodí, budete skutečně svobodní” !J 8,34.36).

Podobně: Ez 36,29. Ž 130,7-8. Ř 6,11.18.22. 1J 1,7. 2,6. 3,6-9. Ju 24.. 2P 1,10-11. 2K 2,14.

Kdo těmito radami pohrdá, nepohrdá člověkem, ale Bohem

(1Ts 4,7-8. Ř 6,18.19.22. 1Ts 5,23-24.

Poslal(a): George Lennox, 17.11.2010