Všechno to začalo už téměř před třemi lety. Toho kluka už jsem znala delší dobu, ale před třemi lety jsme se spolu začali víc bavit a poznali jsme se. Myslela jsem si, že jsem poznala dalšího skvělého kamaráda, ale nikdy mě ani nenapadlo, že by v tom mohlo být něco víc než jen kamarádství. Nemám ani tušení, jak to bral on a popravdě v té době jsem se o to ani moc nezajímala. Byli z nás "lepší" kamarádi a já jsem byla spokojená. Po pár měsících jsem se dozvěděla, že mě nebere jen jako kamarádku a že by se rozhodně nebránil tomu, kdyby bylo něco víc. Sama jsem nevěděla, co chci, ale rozhodně jsem neměla v plánu dělat první krok. Tak jsem žádný krok neudělala, ale on také ne. Nevadilo mi to, ale bohužel jsme se přestali vídat. Ze začátku mi nedocházelo, jak moc mi chybí, ale časem jsem si uvědomila, že jsem ho také nebrala jen jako kamaráda, a že mi chybí tolik, že netoužím po ničem jiném, než ho zase vídat. V té době se ve mě něco změnilo, zlomilo. Už jsem nebyla ta holka, kterou kluci nezajímají, nebo když už, tak jen jako "lepší" kamarádi. Najednou mi došlo, že bych chtěla mít jen jednoho kluka a to jeho. Ale tím, že jsme se nevídali, postupně jsem na něj zase přestala myslet. Měla jsem jiné vztahy, ale nikdy jsem nemohla říci, že jsem zamilovaná a už vůbec ne, že miluji. Nijak jsem to neřešila, vždy jsem si řekla jen: "Jsem mladá, proč bych hned musela milovat? Láska přeceňuje..." Potom jsem ho zase po čase potkala, oba jsme měli hroznou radost, že se zase vidíme. Já v té době byla zadaná, jestli on někoho měl to netuším. Ale viděli jsme se jen jednou a potom zase nic. Bydlí jinde než já a každý máme svůj život. Dál jsem byla se svým klukem, ale věděla jsem, že to nemůže klapat. Došlo mi, že k němu necítím to, co jsem cítila, když jsem skoro po roce viděla JEHO. Rozešli jsme se, ale JEHO se vídat nezačala. Ani jsem se o to nijak nesnažila. Ale tehdy mi došlo, že jsem do NĚJ zamilovaná a i když ho nevídám, tak ho mám ve svém srdci, ale že s tím mohu žít... Po čase jsme se zase potkali a já jsem si konečně přiznala, že jsem do NĚJ zamilovaná a že ho chci. Mohla jsem ho mít, protože on mě měl pořád rád a také mě chtěl, ale všechno jsem zkazila. Možná jsem nechtěla, aby se zbořil můj sen o tom, jak je dokonalý. Nebo jsem se prostě jen bála, že by mi konečně mohlo něco vyjít. Ať už to bylo jakkoli, vím, že ho miluji... A i když už jsem propásla svojí šanci a vím, že ho nikdy nebudu mít, navždy už zůstane v mém srdci. Mě samotné to zní jako hrozný kýč, navíc, když jsem na lásku ani nevěřila, ale teď vím, že ať se snažíte sebevíc, proti srdci nemá mozek ani tu sebemenší šanci... A láska, i když neopětovaná a i když bolí, je svým způsobem krásná. :)

Poslal(a): Blbka, 10.2.2011