Srpen 2010
Přelom tisíciletí, čas nových vyhlídek, pro někoho možná začátek konce.
Generace hořkosladkých lidí unášená větrem a zastíněná ve světle svých předků.
Správně vedená ovce, která se musí přidat ke stádu, měla by zastat určitou roli a držet se jí až do hořkého konce.
Podle mě bylo dvacáté století vrcholem všeho umění, veškeré krásy. Je spoustu věcí o které jsme ochuzeni jak místem narození, tak proudem času.
Britská rocková invaze, psychadelické období v Americe, vystoupení Johnyho Cashe, Boba Marleyho nebo The Doors.
Nemůžeme se stát hippíkem v šedesátkách, nemůžeme být punker v Anglii nebo v Severním Irsku nebo se stát Easy Riderem v Nevadě a nechat se unášet větrem na nekončící dálnici a naplnit svůj osud. Už ani armáda nefunguje. Člověk nemůže bojovat za vlast, když není o co bojovat a vše se řeší ve velkém. Čím větší exploze, tím míň svědků. Tolik toužíme po majetku, celý život hromadíme věci, které jsou dostupné na každém rohu. Auta velikosti průměrného stegosaura, bezdrátové sušička na ovoce nebo prostý umělý růžový pelikán, to všechno nám přináší radost ve formě náplasti za osobu, kterou nemůžeme mít. Nikdo to nepřizná. Když se na to někoho zeptám, tak buď odbočí jinam přes své neprůstřelné ego nebo mě zahrne spoustou nadávek. Jsme poskládáni z genů a přesně tam je ta informace. Mapa k naší vyvolené. Jen ta jediná informace v našem podvědomí ví, kde je náš ideální protějšek. V hlavě máme fantazii, převrácenou iluzi své druhé poloviny určenou na základě okolností a předsudků. Člověk je v podstatě naprosto hloupý tvor, když dokážeme využít pouze deset procent svého mozku. Narodíme se s neuvěřitelným potenciálem, každý pro něco jiného a za nevelkou chvíli se znás stává pojídající, šukající egocentrický jelen, který pyšně kráčí v aléjích vznešenosti. Může být vydlážděná zlatem nebo pokryta trnitým křovím a my stále jdeme s nosem nahoru. Lidi se nemění, to by se všichni měli naučit. Bubeník se narodí bubeníkem, malý roztomilý dvouměsíční zabiják se stane zabijákem. Ale pokud ne, budete se vzdalovat od toho čím jste, budete se vracet zpátky na začátek cesty. Váš život bude daleko horší. Nejtěžší je přijmout, kdo doopravdy jste. Zapomeňte co jste se kdy naučili, zavřete oči a nechte svou duši, aby to udělala za vás.
Hořká pondělní noc, doutnající nedopalek v popelníku. Ticho, neskutečné ticho. Už to dál nevydržím. Hlava mi praskne nebo se rozpadne na milion malinkatých kousků.
Z otevřeného okna se valí postapokalyptická zima. Ostrý vítr mi šlehá do tváře milion nových myšlenek a já je nejsem schopen udržet. Kdybych mohl, stal by se ze mě génius uzavřený do svého světa Štastný Nový rok 2012. Miliony zmanipulovaných lídí odpalují střelný prach a já se chci konečně zabít. Dylema přicházející a odcházející, navozující pocit předskakující kapely, kterou musí všichni přetrpět.

Poslal(a): Srpen 2010, 27.10.2011