Zajímalo by mě, proč si nevážite činů a chytáte lidskou bytost za každé vyřčené slovo a nenecháte v klidu mojí nepatrnou osobu dojít si na velkou stranu. Kombinace toaletního papíru s vůní borovicového lesa a záchodové štětky zřídka používané mě naplňuje pravým pocitem demokracie, svobody a právem na soukromí. To vše stylizováné v malé temné komůrce s matným světlem, která odkrývá poslední zbývající polostín v mém srdci a naplňuje celou psychickou stránku duše jasným plamínkem bez viditelného zdroje ohně. Veškeré bezpráví končí a začíná na toaletách ve chvílích, kdy usedneme na majestátný trůn a opouštíme čtvercovou místnost s pocitem lehkosti a přicházející prázdnoty, která nekončí v žaludku. To by bylo moc jednoduché. Když půjdeme po stopách zmíněného stavu, nalezneme poslední článek řetězce na levém sedmém obratlu nebo pět centimetrů pod hrudním košem. Drtivá většina lidí popisuje daný zážitek za šimraní až navození euforie při dobře vykonané práci. Pokud chceme zjistit co zapříčiňuje pocit blaženosti, měli bychom se vrátit na začátek procesu.
Vcházíme-li se sebevědomím a správným pocitem tlaku na levém podbřišku, použijeme-li správné pořadí síly v podobě pár desítek přerušovaných Newtonů a vše se vydaří jak má, nálada se zvedne o rovnou polovinu předcházejícího smutkového koeficientu. Ale pozor, přímou úměrou klesá naděje v případě, že je to poslední dobře svedená robota v určeném nadcházejícím intervalu fyzického rozpoložení. Jestliže si představíme tělo a duši jako kladné nebo záporné póly, tak z toho vyplývá jednoduchá singularita desetiminutového děje. Když tělo uvolní poslední stahy tlustého střeva propojené s beztvarou směsicí metanu a jiných výfukových plynů, dostavuje se pozitivní reakce, která je následně vyrušována spláchnutím a uvedením čichových receptorů do pohotovosti. Opravdový konec nastává uchopením kliky a pohledem do větší místnosti, protože si uvědomíte jednu prostou věc. Než by se podařilo vašemu Já prostoupit, obklopit a usídlit se v obývacím pokoji nebo hale, museli by jste vcházet s identickou natlakovaností avšak natolik exponenciálně vyšší než je objem záchodového prostoru. Proto naděje klesá a nitro bombardované tragickou ideou spurtuje k instinktivní domněnce, že nemalou chvíli potrvá návrát do království Nebeského. Jestliže tuto teorii aplikujeme na kadibudku s ručně vyřezávaným srdcovým motivem, obklopena agorafobickou ponurou krajinou, vyhřátou chajdou a ledově zmrzlou zadnicí zastávající střet zájmu, musíme činitelé invertovat. Při usednutí na zplesnivělé lipové prkýnko naděje klesá, jelikož si pobyt neužijeme v podzimním ranním počasí opírající se o první mrazíky a ostrý severní vítr. Nálada každým momentem roste díky myšlence nažhaveného křesla s podnožkou, které je prohříváno od starobylého útulného krbu.
Z níže vyřčených hodnot vydedukujeme obecně známou, instinktivní tezi učitele fyziky základní školy.
Dva identické póly se navzájem odpuzují a obě strany nepoznají soulad a harmnonii. Vzniká nám tedy časový úsek se smíšenými pocity ukončen začátkem, kdy alfa bude omega a jing se mění na jang.
Přínáším nevelkou radu s nevyčíslitenou hodnotou. Važte si svého pozadí jak jen můžete. Nikdy totiž nevíte, kde, kdy a za jakých podmínek se budete muset vysr*t.

Poslal(a): David Šantora, 29.10.2011