Ležím tu sama, dívám se do zdi a přemýšlím čím mám vlastně začít.. Je tu tolik nezodpovězených otázek u kterých je jen veliký otazník a já stále hledám v myšlenkách odpovědi, které nikdy nenajdu.. Proč si pořád vyčítám, že to tak skončilo mojí vinou? Proč vím, že to byla moje chyba? Dal jsi mi první poslední, měla jsem vše na co jsem jen pomyslela a já si s tebou pořád tak hrála, naivně jsem si myslela, že by jsi mě nikdy nedokázal opustit.. a už vůbec né mě vyměnit za nějakou jinou.. ale opak je pravdou. Proč si nedokážeme věcí vážit, když je máme? Ale až je ztratíme? Už je to něco přes 2 měsíce, co jsi mi dal sbohem se slzami v očích a slovy, že v tom žádná jiná není a teď sis konečně začal vychutnávat svůj život, ale s jinou dívkou, na kterou nesmírně žárlím, protože ta představa, že s ní provádíš veškerý věci co jsi dělal semnou, je usmrcující.. Že jí říkáš přesně ty slova, co jsi říkával mě a díval se mi u toho upřímně do očí.. Nikdy si neodpustím, že jsem alespoň nezkusila o tebe bojovat, prostě jsem tě nechala jít a dívala se se založenýma rukama, jak se mi den ode dne vzdaluješ.. Nikdy si to neodpustím, protože by možná teď mohlo být vše jinak, nemusela bych tě potkávat a vidět v tobě úplně cizí osobu, jakoby všechny naše společně strávený dny byly pryč.. Kdybych se nedozvídala takové věci, co jsi o mě v průběhu našeho románku tvrdil.. a to jsem si myslela, že jsem u tebe na prvním místě, že jsem tvoje první láska, na kterou nedáš nikdy dopustit a hlavně né opustit.. Kdy už se mi konečně ty vzpomínky přestanou vtírat do mysli, když o to už nestojím a chci jít zase o krok dál? Já na tebe musím myslet každý den a ty? Ty si na mě už ani nevzpomeneš, protože tam máš někoho jiného, jak smutné..

Poslal(a): Mon, 29.10.2011