...přibližovala se blíž a blíž ke skupince lidí, stojících okolo otevřeného hrobu. Počkala, až všichni odejdou. Až tam byla zcela sama, posbírala veškerou svou odvahu, která ji ještě zbyla a šla se podívat blíž. V hluboké jámě byla hnědá rakev s křížem, poházená květy. Stála tam a nedokázala pochopit, proč dotyčná, ležící uvnitř, nezačně klepat a nezakřičí "pusťte mě ven, já přece žiji". Takhle si to přeci představovala, když půjde na pohřeb. Takhle to mělo být, tohle přeci nemůže být pravda. Přece není mrtvá.
Zafoukal vítr a roznesl po hrobech listí, jež bylo předtím pečlivě smetené na hromádce.
Padla první slza, druhá...milion slz a konečně jí došlo, že už nikdo nikdy nezaklepe...

Poslal(a): mikela.refo, 12.11.2011