Zimní krajinou sviští vlak a Honzík čmárá prstíkem sluníčka na zadýchané sklo. „Mamíí mě to nejde!“ zklamaně pozoruje, jak se obrázek roztéká, až zmizí docela. „Maminko, kdo namaloval támhleto? To je krása!“ Ukáže na ledové květiny v protějším okně. "To udělal mráz, Honzíku." „ A mami kdo je to? Taky chci umět tak malovat.“ …
Nevidíš ho, ani neslyšíš. Nemá ústa, aby mohl promluvit, nemá tělo, abys na něj mohl sáhnout. Ale cítíš ho, vidíš, co působí. Sníh, ledové krápníky na střechách, bílé krajky na stromech i malovaná okna.
Jako mráz vytvoří z mého dechu nádhernou květinu, tak i já můžu být něčím velmi krásným. Důležité je vědět, že jsem jen pouhý dech. A také to, že mráz pálí.

Poslal(a): MarHan, 21.1.2012