Chybíš mi...
ty, která bys dokázala slyšet moje slova, kdyby byla ústy vyslovena. Snad proto, aby někde zůstala vzpomínka na to, čím jsem kdysi byl,… vzpomínka na mé zapomínání,... na mé loučení.
A ta slova, která teď v srdci nahlas mlčím mě přivádějí k pláči, stejně jako ty, kterás nikdy nepřišla...
Řeknu je tedy všem a přeci nikomu. Každý je může číst, ale není nikoho tak blízko, aby jim porozuměl. Ale snad se pletu a stále jsou lidé, kteří vědí, že správné zapomínání je o zapomínajícím a nikoli o zapomínaném,... že jedno musíme ztratit proto, abychom to druhé - sami sebe - mohli skutečně naleznout,... kteří vědí, že bez lítosti není radost.

Poslal(a): Sir..., 29.1.2012