Už první vteřiny po narození jsou boj o přežití. Poté se s takovými boji setkáváte stále častěji. Rozepře mezi vámi a vaším sourozencem. Nebo dokonce můžete soupeřit se sebou samými.
Lidé se dříve rodili s tím, že budou bojovat za ostatní, za čest země, ale přitom se snažili sami přežít. Měli jinak nastavené své hodnoty.
Ale co takový boj s nemocí? Někdo se jí postaví a nenechá se porazit. Ne každý máme tak silnou psychiku. Nesmíme se nechat nijak pokořit ani zastrašit. Když člověk vztyčí bílý prapor nebo naznačí, že se vzdává, je to signál pro nemoc, že vede a její šance na výhru se zvyšují. Nemusíme to být zrovna my, koho choroba napadne. Přátelé, rodina jsou jako my, je to jako bychom tu hrůzu prožívali sami za sebe. Skutečná válka se nedá s válkou proti nemoci srovnat. Vojáci mohli ovlivnit, kdo zvítězí, měli zbraně. A člověk, který je postižen rakovinou? Co má? Rodinu, která stojí při něm, přátele, kteří ho můžou rozveselit. Ale to přece nestačí. Potřebuje lékaře, ale hlavně vůli bojovat. Cizí válku vybojovat nelze, zvláště když se odehrává v těle někoho jiného.
Většinou v takovýchto případech změníme postoj k životu a sobě samému. Přehodnotíme své nároky. Začneme si užívat každičkého dne, každičké příležitosti. Mě-li bychom si vážit toho, že máme příležitost žít.
Ke všem situacím přihlížejme se vztyčenou hlavou. Že se s vámi rozešel přítel? Ano bolí to. Přijde někdo, kdo o vás bude stát více. Že jste ještě nezískali „práci snů?“ Nevzdávejte to! Má cenu bojovat, přijde ještě tolik nelítostných bojů. Přece se nenecháte porazit.

Poslal(a): Nýča, 1.3.2012