Můj drahý příteli,

uplynul už dlouhý čas, kdy jsme se naposledy viděli a přede mnou visí obraz vzpomínky, na kterém ti uvazuji bílý šátek kolem krku a silně tisknu tvé ruce v mých. Se slzou v oku, která mi teď stéká po tváři s přáním štěstí a pozdravením do dalekých neznámých krajin v nekonečném očekávání Tvého návratu. Naše myšlenky se setkávají na půli cesty a proto ti píši toto psaní.
Zůstávám i nadále na stejných místech, ve stejných krajinách lemovaných známými cestami a přece poznávám rozlehlé pláně, kam až oko dohlédne, široké vody za větrných bouří i klidem konejšící vlnky třpytivých paprsků zapadajícího slunce. Hory různých tvarů a velikostí, kdy některé se svými vrcholky dotýkají samotné blankytné modři oblohy.
Je to zvláštní pocit uvědomění si, že vše kolem i uvnitř se neustále proměňuje. Staré stává se mladým a mladé starým, že nic není takové, jaké bylo včera a vše se odehrává právě dnes jako přicházející Jaro. Jaro, které k nám zavítalo a obdarovává nás svým čerstvým dechem a pastelově živými doteky rukou. Jeho dlaně jsou ještě chladné, avšak na konečcích prstů už lákají zářivým teplem slunečních paprsků. Mladá tráva bujně prorůstá seschlými odumírajícími stonky a rozbíhá se co nejrychleji ke svému cíli. A ty kaštany podél cesty jsou jako mohutné nehybné sloupy po desítky let plující krajinou. I ony se opět probouzí a do širokého kraje posílají vůni pryskyřice, která se do okolí třpytí milióny jiskřičkami a jejichž pupeny jsou naplněny neutuchající touhou. Procházím se tiše v doprovodu ohlušujícího štěbetání ptactva v křovinách. Jsou v nich zcela zapleteni a stávají se načas jejich zpívajícími květy. Jaro se slévá v různé odstíny jasných zelených barev lemovaných hnědožlutými linkami, které jsou poprášeny červeným prachem vytvářejícím nádhernou duhu.¨
Otevírám dveře dalšího pokoje a vkládám svazek fialek do malé vázičky naplněné čerstvou vodou. Ach ta vůně, která zaplňuje vše kolem. Jen pár rostlinek uprostřed, tak drobounké, tak křehké, a přeci dokáží vše změnit ve fialový nádech s omamnou vůní stále se otáčejících ručiček starých oprýskaných hodin. Pokládám hlavu do svých ohnutých paží a oči bedlivě prozkoumávají každý jemný detail fialkových tváří, jejichž jiskřičky v očích s radostí na rtech se objímají láskou z blízkosti. Přivírám oči a zaposlouchávám se do příběhů, které jedna druhé vyprávějí. Smím se na čas připojit, cítit jejich doteky a ony mé. Co na tom, že pod tíhou času vadnou a rozpadají se v mých dlaních, když dávno předtím jsme se spojili v jedno jediné Srdce, které září a prostupuje do nekonečných dálek a přeci zůstává ve věčnosti zde, tady, teď.
Svět se pro mě neustále otevírá, kdy poznávám nové barvy a vůně, nové doteky a pocity, které už navždy zůstanou.
Tvá slova, že nejlepší přítel je ten, co dokáže pohladit, i když se zdá, že ti prudce fouká do tváře, až přivíráš oči, se stávají uvědoměním sebe sama, probuzením čistoty srdce uvnitř sebe.

Děkuji ti a s láskou objímám.

Poslal(a): Lucia V., 7.4.2012