Nejhezčí cesta, po které jsem kdy šla
Nevím, jak začít, a o čem budu psát, ale nejspíš to bude cesta za posledních devět let.
Začalo to v první třídě. Všichni jsme byli ještě malí, nicnechápající princezny a princové, ale každý se už cítil nějak dospěle, přestože jsme neuměli ani psát, ani počítat. Čas běžel a z nás se pomalu stávali kamarádi. Párkrát se nám proházeli učitelé, ale my zůstali stejní. Alespoň na chvíli. Někdo si hrál u tabule, jiní se pravidelně prali o přestávkách, prostě každý se nějak zabavil.
Každý měl své sny. Mít brášku, dostat novou panenku, nebo „jen“ jít dál. A teď jsme stáli u břehu. Stačilo ho jen přeplout. Těšili jsme se, byli jsme šťastní, ale zároveň i smutní, vždyť jsme se loučili. Loučili jsme se s naší oblíbenou paní učitelkou, s malými lavicemi a vydali se na dlouhou a tvrdou trať. Nešli jsme jako jedinci, ale každý společně za obě ruce. Jeden byl lepší, druhý horší.
A teď jsme tu. Na konci naší tvrdé a dlouholeté práce. Možná jsem našla svůj sen, možná ho našel i někdo jiný, a nebo jej naopak stále ještě hledáme. Ale co… Někdy to bylo dobré, někdy zlé, jak už to život nepřebrané nosí. Snad i v tom zlém, tu cosi ztrácíme, snad i v tom zlém, jsme cosi milovali.
Teď se ovšem se všemi pomalu, ale jistě loučíme a jdeme udělat za jednou etapou našeho života tlustou čáru. Každý z nás si půjde najít svou další cestu, protože tato pro nás právě končí. Ale jedno vím jistě, toto bude cesta, na kterou nikdy nezapomenu a možná, i zůstane navždy tou nejhezčí.

Poslal(a): Jana, 27.4.2005