Ahoj...
Nevím jak Tě oslovit - už nevím jak. Dala jsem Ti už všechna oslovení a jména a Ty...teď už je to stejně jedno...
Teď, už všechno víš...ne ode mě, ale víš to - všechno. Víš co cítím, o kom sním a snad možná dokonce i kdo nebo jaká jsem...
Netuším, jestli utíkáš ze strachu, z toho co k Tobě cítím, ale utíkáš. Od chvíle, co jsi se všechno dozvěděl jsi se změnil...stal se z Tebe někdo jiný...utíkáš snad před city za maskou zrádce a povrchního parchanta, kterým nejsi a nikdy jsi nebyl? Nebudu se vnucovat - nejsem taková.
Dokážu milovat čistě a upřímně, ale v to Ty nevěříš - nevěříš mi...a to bolí, bolí mnohem víc než skutečnost, že se mnou nebudeš - už ani jako kamarád...
Pořád nechápu proč, proč jsi to udělal - doufám, že jsi se skvěle bavil, když jsi psal jak moc Ti chybím, jak se na mě těšíš a oslovoval mě miláčku...a potom se ani neozval.
Jaký je to pocit, chtít po ostatních upřímnost, ale sám jim do očí lhát?
Víš, co je však zvláštní - i přes tohle, přeze všechno Tě pořád miluju - pořád stejně moc, je to už 8 let.Dlouhých 8 let. I když tím ubližuju sama sobě. Kdysi jsi mi řekl: "Žij dnes a bojuj zítra." Zkus se tím řídit i Ty...žij dnes - miluj, veř a doufej...občas se zklameš, ale to patří k životu...nejdřív musíš začít žít a až potom je za co bojovat...
Jednou pochopíš...pochopíš co jsem k Tobě cítila a cítím...třeba si potom uvědomíš kolika lidem jsi svým chováním ublížil.
S láskou...S.

Poslal(a): To je snad jedno, 2.12.2012