Co je pro nás vlastně krása, co je pro nás pověst, co jsou zvyky a co jsou zločiny, kdo opravdu nejsme bez viny? Jsi krásná, jsi křehká jak netopýří křídla. Už vím, že nemusím se bát křídel nočních ptáků, síťě mám.... Sedím na proti tobě, dusí mě to, ve mě je řev, ale nemůžu si pomoc, chci tě milovat i pro to utrpení. Pokládáme si otázky, uzavíráme sázky, stejně nás to táhne k sobě. Možná už nastal ten čas, zkoušíš to všude, jen ne u mě,snad aby ti to šlo snáz, ale zeptala ses někdy na pravdu? ... dál si odhrnuješ ofinu do prava, dívám se,vidím vlásek po vlásku jak následuje jeden druhý,vyprávíš mi o tom,jak zkoušíš štěstí,snažím se,bože tak se snažím,ale tak mě to bolí..já chci být tvou zkouškou štěstí,to já..Zase ty slzy, prý plakat se nemá,ale copak to jde? nemůžu,srdce mi puká,ono to opravdu bolí,nechci pálit mosty,nechci aby tály ledy,nechci zastavit čas,chci ti dát srdce,které je pevné,že přes něj přejdeš,chci ti dát lásku,která tě ohřeje,že z ledu nezbude nic, chci ti dát věky,které nebudeš chtít zastavit...Milovat tě je bolest kterou trpím už tolik let a přesto neustupuje. Tvé modré oči, tolik se v nich topím a přitom v ních chci umět plavat.Nikdy jsi mi pořádně nedovolila ukázat ti vše co ti chci dát,ale hlavně to,co ti chci přát. Každičký tvůj pohyb,tvé gesto, tvůj úsměv..Toleruješ mě, umíš reagovat na ty mé výpadky,ale nikdy mi nedokážeš pořádně ublížit i když si to kolikrát opravdu zasloužím. A znovu tu sedíme, z očí do očí si říkáme jak to je..mluvíš o tom novém...přeji ti to,snažím se,jdi do toho (uvnitř trpím,srdce mi puká,oči slzí,pohlcuje mě křeč),zasloužíš si to říkám ti,na rozloučenou ti koupím květinu,doprovodím tě domů,otočím se a odcházím...bez polibku,bez naděje,bez tvé lásky,jen s mou láskou k tobě,nadějí a naplňujícím štěstím,kdy spolu zase strávíme ten náš OBYČEJNÝ den.

Poslal(a): Teď vážně, není to jedno.., 5.12.2012