Láska je jednou z největších sil, kterou disponujeme. A já měl to štěstí, že jsem při svém putování stínem za svým vyjádřením lásky tu svou v sobě potkal, poznal ji a popsal ji ve svých básních. A stejně tak i svůj smutek, bolest a lítost. A pochopil jsem, co tak vás lidi k tomu, co píšu přitahuje. Píšu i vaše příběhy. Jsou skoro všechny stejné. Proto se vás tolik dotýkají.

A uvědomil si, že zatímco nás ego bezpečně vede k vyjadřování se směrem ven (tím ono samo totiž roste); tak láska nás vede dovnitř sebe sama a rozsvěcuje v nás vice světla na to, abychom prohlédli své stíny a další v nich a díky nim objevili zase i dobro, soucit a vztah k ostatním lidem kolem nás. Láska je možná i jen ocenění a uznání hodnot někoho jiného. Nás muže by měla vést k tomu ženy ctít, než je využívat. A pokud ho potom žena opravdu miluje, bude se k němu chovat stejně. Jinak se "romantická" láska změní v egoismus. A toto naše pohrdání tou největší silou, co existuje, nás vede k tomu, co skutečně jsme. Jsme malí a průměrní, konzumní balíci zahledění do sebe, a nevidoucí své obrovské až jednoduché možnosti. Nepřirození, složití a zlí. A protože jsme "věční romantici", nedivme se, že milujeme projekce (kino) a ne život. Ten, kdo miluje druhého s láskou, vnímá ho jako celek. I s jeho stíny. A miluje v něm i jeho stíny.

Poslal(a): Biagioti4, 14.12.2012