Herlin si dál vedl svou. "A Ty máš to srdce se bavit, courat po starožitnictvích!To Ti nikdy neodpustím!To je..." -hledal slova- "to je zrůdné, to je nepochopitelné, to není hodno matky!" Mechanicky si vytáhl cigaretu a jednou rukou máchal červeným pouzdrem. Geneviéve ještě zaslechla: "Úcta k sobě samému!" Také si pomyslela: "Zapálí si tu cigaretu?"
...

"Ale za chyby žen se platí." A protože ještě uhýbala, prosadil se urážkou: "Dítě umírá, to je prst boží!"

Jeho hněv opadl naráz, jako po vraždě. Sotva to slovo pronesl zůstal z něj sám jako ohromený. Geneviéve, celá bledá, učiní krok ke dveřím. Tuší, jaký jeho obraz si v sobě odnáší, a přitom jediný, který chtěl vytvořit, byl vznešený. A pojme ho touha smazat ten obraz, opravit ho, vnutí jí silou obraz něžný.
Hlasem náhle zlomeným:
"Promiň... vrať se... byl jsem blázen!"
S rukou na klice otočená napůl k němu, připadá mu jako divoké zvíře připravené uprchnout, jestli se pohne. On se nepohne.
"Pojď... musím s Tebou mluvit...je to těžké." Ona zůstává nehybně stát: Z čeho má strach? Takové zbytečné obavy ho téměř popudí. Chce jí říct, že byl blázen, krutý, nezpravedlivý, že ona jediná je zkutečná, ale napřed je třeba, aby se k němu přiblížila, aby projevila důvěru, aby se mu vydala. A pak on se před ní poníží. A pak ona pochopí... Ale to ona už bere za kliku.
Natáhne paži a prudce ji uchopí za zápěstí. Pohlédne na něj se zdrcujícím pohrdáním. On se zatvrdí: je třeba ji za každou cenu udržet pod svým jihem, ukázat jí svou sílu, říci jí:
"Vidíš:otevírám ruce"

Poslal(a): Tanya Chalkin, 8.5.2005