Řekl mi, abych se zamyslela nad tím, co doopravdy chci. Ale není tak jednoduché najednou vědět, co čekám od života. Nikdy jsem nic takového nemusela řešit. A nikdy jsem ani nic takového řešit nechtěla. Jsem mladá, mám dost času na to, abych věděla, co přesně od života čekám. Ať si s tím láme hlavu někdo jiný, někdo starší a zkušenější.
Mít svůj klid a prostor. To je o, co teď od života chci. A zároveň je to asi to jediné, co ve svém životě nemám. Ten pocit, že po mně pořád někdo něco chce, musím se rozhodovat a uvědomovat si, co chci dál. Najednou už nemůžu prostě jen něco udělat a spoléhat na to, že to nebude mít žádné následky. Protože najednou už jsem to já, kdo za všechny následky nese zodpovědnost. Tatam je ten klid, který jsem mívala dříve. Obavy z následků jej pohltily. A prostor? Kam se poděl všechen můj prostor. Najednou je to, jakoby se všichni snažili dostat do mého prostoru a já nemám místo sama pro sebe. Nejsem ještě ve stádiu, kdy sama pustím někoho do svého prostoru a budu si ho tam hýčkat. Možná se někdy, jednou, do toho stádia dostanu, ale teď tam rozhodně ještě nejsem. Když někomu nabídnu, aby jen nahlédl do mého prostoru, rozhodně tím nemám na mysli, že se sem má vecpat. Potom mám pocit, že se dusím. A to ani netrpím klaustrofobií.
Podáte prst a oni si hned vezmou celou ruku a ještě se tváří, že je to málo. A zase jste vy ten špatný, sobecký a znenadání měnící svůj názor. Ale copak na ně můžete křičet, že vy jste jim nechtěl podat celou ruku, ale pouze prst, a že to oni jsou ti sobečtí. Jak malé nedorozumění stačí k tomu, aby se všechno to hezké změnilo v něco, co místy připomíná noční můry. A při tom je to všechno jen o tom samém, každý chceme (a potřebujeme) mít svůj klid a prostor.

Poslal(a): anyma, 3.1.2013