Jak snadné by to bylo..jak snadné by bylo odejít,opustit,zavrhnout,zapomenout,odvrátit se,nechat..Často se sami sebe ptáme,kde je smysl,co má smysl,čím smyslem jsme?proč?proč je nejčastější otázkou,kterou si pokládáme.Děje se dějí a nedějí,lidé odcházejí a přicházejí,ulice se mění,celý svět se mění a mnohdy si beztak připadáme bezradní,bezmocní,opuštění,pocit neustálé prázdnoty a tmy.Dokud..každý máme své dokud.Něčí dokud je zrození dítěte,lahev alkoholu,vězení,trvalé zranění...Mé dokud jsi ty,dokud jsi nepřišla ty,nebylo mi dopřáno vnímat krásu,kterou v sobě máš a kterou rozdáváš.Nemusela jsi mluvit,tvé čokoládové oči mluvily za vše,nemusela jsi odříkávat tok tvých myšlenek,pověděla jsi mi vše jedním jediným dotekem,dotekem dlaní.Ten dotek rozžehl světlo,tma se rozplynula,vzduch začal vonět a hřát,i přesto,že byla neuvěřitelná zima.V tu chvíli ulice zkrásněly,už nebyly tak zpustlé,tmavé,děsivé.Vesmír se rozevřel a dalo se pohladit každou z hvězd i planet,nadpozemský okamžik v tichu za doprovodu tvého dechu..tvůj dech..tvůj dech zněl tím ponurým pokojem,s obrovskou skvrnou na koberci,který se stal mým nebem,nebem,ve kterém jsi byla ty a já..my.Pohled na tvou hlavu složenou na polštáři,vlasy padající ti do tváře,mé prsty je odkrývajíc ti z očí,to bylo to kouzlo,to bylo to mávnutí proutkem,to bylo to zaklínadlo,které otevřelo bránu mého života,mého nádechu,toho,že dnes chodím se vzpřímenou hlavou a obklopuje mě hrdost,důvěra,pokora a radost.Hrdost z tebe,důvěra v tebe,pokora k tobě a radost,že zrovna mě byla dopřána tvá záchrana mého já.Dnes vím,že může být každý den,jako by člověk stál nad propastí a jednu nohu už měl ve vzduchu.Přesto tam chci stát s tebou,vzít tě za ruku,proplést prsty,spojit dlaně,pevně tě držet a nepustit.Tak jako vím,že neodejdu,,neopustím,nezavhrnu,nezapomenu,neodvrátím se,nenechám.Právě,pro ten svůj DŮVOD..

Poslal(a): odněkud někam, 26.2.2013