V Číně měl jeden nosič vody 2 velké hliněné nádoby, každou zavěšenou na konci palice, které nosil na ramenech. Jedna měla prasklinu, druhá byla dokonalá. Na konci dlouhé cesty, která trvá od potoka až k domu, bylo v prasknuté nádobě jen polovina vody a v druhé vždy plná míra. Dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon. Ale chudá prasknutá nádoba se styděla za svojí nedokonalosti a cítila se ubohá, protože je schopná jen polovičního výkonu. Po dvou rokách trápení oslovila nosiče: „Stydím se, protože voda po cestě domů odtéká“ Nosič jí odpověděl: „ Všimla sis, že květiny rostou jen na tvojí straně chodníku a ne na druhé? Věděl jsem o tvojí nedokonalosti a na tuto stranu cesty sem rozházel semena rostlin. To ty si je každý den polévala, když jsme se vraceli domů. Dva roky sbírám tyto krásné květiny, aby sem si ozdobil svůj stůl. Kdyby si nebyla taková, jaká si, tato krása by nemohla rozzářit můj dům“ Všichni máme svoje osobité chyby. Všichni jsme prasknuté hliněné nádoby. Tyto praskliny a chyby, které sou v každém z nás, dělají náš život zajímavým a vzácným. Jen musíme každého přijmout takovým jaký je, vidět v něm jen to dobré.

Poslal(a): Josach, 8.3.2013