Ublížila jsem Ti - Ty děláš všechno pro mě, já se nedokážu zbavit obsesí pro Tebe. Za ta léta jsem se změnila - teď už je to tak, že mě bolí, když Tebe to bolí, ale zároveň je tam strach o mojí osobu. Po těch letech se bojím i samoty. Tu samotu bych byla schopná snášet, kdybych nepoznala Tebe, jenže potom co jsem rpožila, se bojím, že s Tebou už nikdy nebudu. Dřív to bylo jinak. Věřím, že mě miluješ, a opravdu jsem nechtěla už ubližovat, ale ten strach tam pořád byl uvnitř. Strach že jednak neokážu splnit svůj úkol, abys byl šťatstný a strach že s tebou nikdy nebudu. Prostě obojí. Ne, nedělala jsem to proto, že bych s Tebou chtěla být jen sexuálně, to přece Ty víš. Ano, cítila jsem psolání vůči Tvé osobě, ale pomalu se tam začal vzrůstat strach, že spolu nikdy nebudem. Takže tam bylo i to sobectví. Bůh ví, že jsem k tobě cítím, co k nikomu jinému nedokážu, ale ani to nestačilo, abych se stala takovou pro Tebe. Dřív bych ten strach necítila, ale teď bych si sice dokázala před Tebe stoupnout, kdyby Tě někdo chtěl zabít, ale co nedokážu teď, je zbavit se těch obsesí. Dokázala bych se nabídnout, aby mi někdo něco udělal místo Tebe, ale nedokážu se zbavit strach , že budu žít sama bez Tebe. Ten sobec jsem já - nikdy by mi nešlo o peníze, nebo tak něco, ale to, že budu žít bez Tebe, to už tam teď pořád v pozadí bylo. Já si prostě bez Tebe už nedokázala představit svůj život. Chtěla jsem tu být pro Tebe, nechtěla jsem, abys plakal, ale zároveň jsem nedokázala potlačit obsese. Miluju Tě, ale tak, že se v tom tluče to ti pomáhat a chtít, abys byl šťastný , ale zároveň i sobectví, chtít být s Tebou.

Poslal(a): Magda, 30.4.2013