Když jsem byla malá holka vždycky jsem si přála,abych měla v dospělosti prince,který by mě měl rád takovou jaká jsem .) Když jsem však,ale rostla pomalu jsem si uvědomovala,že princ na bílím koni neexistuje,že život je realita a ne žádná pohádka ... Postupem času jsem začínala chodit s kluky,ale ani jeden z nich nebyl ten praví nebyla to ani láska jen přetvářka vztah buď na jednu noc nebo mě jen využil ani u jednoho jsem necítila nic upřímného ... Však ale jednoho kluka jsem poznala,ale po tom co jsem si prožila jsem si nebyla jistá,odkopla jsem ho jako to kluci dělali mě.Jenže jsem v tu chvíli netušila že jsem přišla o někoho, který mě bral a miloval a já hloupá to neviděla.Jako bych to nebyla já tolik jsem se bránila tomu věřit.Teď mi zbyly jen vzpomínky a každý den si říkám kdybych tuto chybu neudělalo co by s námi bylo...Jenže minulost mě pořád dohání,jako by to byl osud,že když se vidíme tak nás k sobě pořád něco táhne ... akorát že to není tak jednoduché,jelikož ani jeden z nás neudělá první krok oba jsme tak ješitní ... Ani já mu neřeknu co cítím,už je to přes 2 roky a spolu jsme byly pouze 2 měsíce na který nikdy nezapomenu.Jestli máme být někdy spolu tak nás osud zase svede dohromady. A já dostanu další šanci kterou už nepustím.

Poslal(a): Verona, 28.12.2013