Rozhodla jsem se sem dát jeden úryvek z knížky Raymonda Moodyho-Úvahy o životě po životě. Je to hodně obohacující a zajímavé´, snad si v tom najde každý jen to dobrý..

Když jsem o tom uvažoval důkladněji, uvědomil jsem si, jak se ve zprávách o prožitcích blízkosti smrti často vyskytuje motiv „odhalení se“. My lidé se kryjeme všemi možnými fasádami. Snažíme se posílit jistotu a bezpečnost tím, že se ženeme za penězi a za uplatněním. Vnucujeme sami sobě přesvědčení o své nadřazenosti nas druhými na základě lepšího původu, vzdělání, barvy pleti, bohatství, vlivů, krásy, mužnosti nebo ženskosti atd. Zkrášlujeme svůj vzhled pěknými šaty. Skrýváme své podstatné myšlenky a určité skutky, aby je ti druzí nepoznali a neviděli. Avšak v hodině smrti musí všechny masky padnout. Člověk najednou uvidí vše, co si kdy myslel nebo dělal, obrazně shrnuté v trojrozměrné barevné panorámě. Navíc při střetnutí s jinými neživými bytostmi, podle vyprávění „svědků“, obě strany vědí, co si ta druhá myslí. V tomto stavu se dorozumívání děje beze slov a myšlenky plynou bezprostředně k druhým. Jde to tak daleko, „až jsme úplně zmateni z toho, že jsme obklopeni lidmi, kteří myslí jinak než my sami“, jak to vyjádřil jeden muž .
Protože člověk už nemá tělesnou postavu, nemůže být barva pleti či vzhled důvodem k pýše. Krása tady nemá nic společného s tělem ale s duší.

Poslal(a): Michala, 26.6.2005