Neutíkám. Nemám to zapotřebí… utéct. Nic mě nehoní, nic na mě neútočí. Tak proč si myslíš, že to dělám? Co tě k tomu vede? Ona?… Sama víš, že je to jen sen, představa. Ona to dělala, protože to pokládala za nejlepší řešení pro všechny. Myslela víc na ostatní než na sebe, a proto utekla. Ale já nejsem ona. Jsem někdo jiný. Vzpomínáš?
Říkala jsem ti, že to udělám. Seděla jsi předem mnou a nereagovala. Nic jsi neřekla, nevadilo ti to. Asi jsi mě neposlouchala. Tenkrát jsi neměla za potřebí mě poslouchat. Na co? Vždyť já plácám jen nesmyslné blbosti. Je to součást mé osobnosti. Ale nikdy neutíkám. To je asi jediná věc, na kterou opravdu nemám. Bývala jsem rychlá, nejrychlejší ze všech, jenže jsem ten dar zahodila. Spíše obětovala. To je lepší vyjádření. Obětovala pro něco lepšího, dokonalejšího, účinnějšího…
A také nechápu, proč mi chceš strojit pohřeb. Abys to už měla za sebou? Nebo chceš můj deník? Hladově po něm zíráš. Ráda si v něm listuješ, ráda si z něj čteš. A vůbec, chápeš to, co tam píšu? Co ta slova znamenají pro mě? Víš, i když tu nebudu, neznamená to, že jsem mrtvá. Nebo snad mrtvola může chodit, jíst, spát, bavit se… žít? Za mrtvou mě možná budeš považovat ty. Jenom ty, protože ostatním mrtvá připadat nebudu. Na to budu až moc živá.
Neutíkám, jen se elegantně vyhýbám osudu, protože na něj nevěřím. Chci zkusit, jestli zvládnu tu nebýt, protože všechny problémy vykoukly na povrch až tady. Možná až budu pryč, zase se schovají. To nevím, nejsem vševědoucí. Ale za zkoušku přece nic nedám.
Podívej se ven. Díváš se na západ, já na východ. Podívej se pořádně a pohlédni mi do oči. Nebo se snad na sebe nedíváme? Ty mě nevidíš? Zajímavé, a to prý vidíš víc, než si myslíme. Přestaň žít ve snu a začni poslouchat. Ne ptát, ale poslouchat. Ano, ale ty vždy posloucháš! Kdybych měla známkovat tvoji pozornost máš dostatečnou.
Neutíkám… říkám ti to naposledy.

Poslal(a): Mikee, 6.8.2005