Když jsem tě poprvé uviděl, i když to bylo jenom na fotce, nemohl jsem na tebe zapomenout, strašně moc ses mi líbila, stačil jediný pohled na tvou fotku, a hned jsem tě měl zarytou v paměti.
Při našem prvním setkání jsi mě ve svém názoru na tebe jenom utvrdila, a já hned věděl jak jsi skvělá a výjimečná holka, která se potkává jednou za život. Ve tvé společnosti jsem se nikdy nenudil, ba naopak, čas strávený s tebou mi vždy utíkal mílovými kroky, a vždy jsem si přál ať tento okamžik nikdy nekončí. Za svůj život jsem se v ničí společnosti tak dobře necítil tak jako v té tvé, jen škoda, že se ti to bojím říct, strach z tvé reakce a hlavně odpovědi u mě vyvolává osobní boj, říct nebo neříct? Strach z toho, že to, co je teď mezi námi, by se v jeden okamžik, jedinou větou vyřčenou z mých úst mohlo úplně změnit, mě děsí.
Není minuta, kterou bych na tebe nepomyslel, tvůj úsměv, tvé vlasy, rty, nádherné oči … mě vždy rozveselí, stačí jediný pohled na tebe, a hned ze mě spadnou veškeré problémy, a mé srdce plesá radostí, snad tisíckrát jsem se tě chtěl dotknout, pohladit tě, políbit tvé nádherné rty…
Ani ti nedokáži slovy vyjádřit, jak moc tě mám rád… Má duše díky tobě rozkvetla v nádhernou květinu, která na druhou stranu uvadá při pomyšlení, že tvé city ke mně nejsou opětované, a to mě velice trápí, a při pomyšlení na to, cítím, velkou vnitřní bolest, která mě vnitřně užírá, jsou chvíle, kdybych se nejraději rozbrečel.
Proč je to tak těžké říci ti pár laskavých slov, které mi jdou od srdce

Poslal(a): dafi, 7.8.2005