Nikdy v životě jsem se necítil tak sám jako teď. Není to tak dlouho co mi vstoupila do života, ta nejúžasnější žena v mém životě. Už na první pohled se mi strašně moc líbila, a když jsem ji za čas začal poznávat, šíleně jsem se do ní zamiloval. Nikdy jsem nic podobného nezažil a k nikomu jsem nic tak krásného necítil, bylo to něco nádherného co ani slovy nejde vyjádřit, to se prostě musí cítit. Když jsem se dotyčné osobě po čase svěřil se svými city, vše se změnilo, ona totiž mé city neopětovala, a za čas mě přestala i chtít vídat. Já se ji ani nedivím, že mě nechce vídat, musí to být pro člověka hodně těžké, být s někým kterého berete jako kamaráda a on k Vám cítí něco víc, a čeká od toho druhého něco víc. Ale poté se musíte ptát sami sebe proč je to tak? Proč k Vám necítí to co vy k ní? Hledáte u sebe chyby, pro které se do Vás nezamilovala, začnete o sobě právem pochybovat, co je na Vás tak špatného, co se ji na Vás nelíbí?
Říká se, že nešťastnou lásku zahojí jen čas, ale co když člověk nechce, aby na dotyčnou osobu a na ty krásné city co chová zapomněl, co když ví, že poznal ženu svého života, která v něm probudila, něco tak nádherného a nepopsatelného? Já se nemůžu zdát myšlenky na tak výjimečnou ženu, každý den mě tisíckrát proběhne hlavou myšlenka na ní, doprovází mě na každém mém kroku. Jak se člověk může zdát myšlenky na osobu, která mu tak změnila život, a díky ní poznal co je to milovat z celého srdce? Sice se k těm krásným pocitům co jsem poznal jenom díky ní přidala strašná bolest, úzkost, samota . . ., ale to je proti těm nádherným pocitům snesitelná bolest. Jak se člověk může vyrovnat s odchodem tak výjimečného človíčka z jeho života, když do jeho srdce a duše tolik zasáhl, a přinesl mu tolik nádherných citů, a změnil mu celý život?
Nikdy na tebe nezapomenu, a budu tě navždy milovat z celého srdce!!! Moc mi chybíš . . .

Poslal(a): dafi, 4.10.2005